10 nejčastějších omylů o Tibetu

30. dubna 2018 v 0:08 |  Kultura

1. Tibet není jen TAO


Cestovatelé, kteří se chystají objevovat Tibet, nejen, že zapomínají, ale většinou vůbec ani neví, kde všude Tibet leží.

Když dnes otevřete jakoukoliv mapu Tibetu, respektive ČLR, najdete tzv. Tibetskou autonomní oblast, která svou rozlohou asi 15 krát pohltí naše Česko. Původní tibetská území jsou ale dvakrát větší! Tibet býval na celé Tibetské náhorní plošině. Dokazuje to i fakt, že Tibeťané a tibetština jsou dodnes rozšířené na 95% území provincie Qinghai (Čching-chaj), v jiho-západní části provincie Gansu (Kan-su), zabírají téměř polovinu provincie Sichuan (S'-čchuan) a severní cíp provincie Yunnan (Jün-nan).

Zjednodušeně řečeno, všude, kde čínská administrativa laskavě ponechala v názvu prefektury, okresu či městské oblasti slovní spojení "tibetské autonomní" území, tam všude dodnes najdeme přeživší Tibet a jeho kulturu.
Vždy doporučuji cestovatelům navštívit NE Lhasu, ale právě ty "vnější", useknuté části Tibetu, které leží mimo TAO. Kultura je zde mnohdy živější, tibetské obyvatelstvo početnější, tradiční svátky bujařejší a Tibeťané divočejší, opravdovější!

Dalším, velmi pádným důvodem, proč s batohem, stanem a lehkou peněženkou, vyrazit mimo Lhasu zůstává i fakt, že v současné době cizinci do hlavního města Tibetu a celé TAO potřebují speciální povolení, předplacený turistický zájezd a osobního turistického průvodce, od kterého se nelze vzdálit víc, než za nejbližší křoví na dobu nezbytně nutnou. Populární způsoby cestování na vlastním kole nebo motorce můžete zkusit i v TAO, ale opět musíte mít za zády průvodce a přespávat pouze v hotelech s povolením pro cizince. Celá byrokracie okolo zahraničních turistů v TAO nabývá na složitosti a finanční náročnosti pro turisty samotné. Jediné, co dostanou, jsou obří rudé vítací bannery v čínštině od letiště až po cizinecký hotel ve Lhase. Lhasa už dávno není tibetské město, přestože pohled na Potalu a z Potaly pořád láká všechny, kteří chtějí do Tibetu zavítat.

Yumbulakar

2. První vesnice a první král


Tibeťané nejsou jen nomádi, tedy pastevci žijící kočovným životem.

Odjakživa žijí i v úrodných údolích, většinou kolem řek, kde vyrostly první tibetské vesnice. Dodnes můžete v Tibetu navštívit historicky známá místa - první tibetskou pevnost Yumbulakar, dnes díky čínské zkomolenině známější jako Yumbulakang. Poblíž leží První tibetská vesnice a První obdělávané pole. Jedná se o kraj Lhokha, jihovýchodně od hlavního města Tibetu, Lhasy.
Lhokha je pro Tibeťany důležitá také kvůli legendě o vzniku lidí. Tibeťané předběhli Darwina o pár století, protože vědí, že lidé pochází z opic. Tibetská legenda říká, že se opičák zasnoubil se zlým duchem a měli hromadu malých opiček, z kterých se potom stali lidé.
V dalších legendách Tibeťané potvrzují existenci UFO. Prvních 8 tibetských králů totiž bylo tzv. Nebeských. Přicházeli z nebe a opět do nebes odcházeli. Až osmý král v Tibetu zůstal. Tito králové byli vyšší, než obyčejní lidé, měli blány mezi prsty a jejich obličej vypadal zvláštně. Prvního našli lidé v horách, posadili na nosítka, odnesli do vesnice a postavili mu zmíněný hrad Yumbulakar.

3. Všichni Tibeťané jsou buddhisté


Do asi 8. století v Tibetu vládlo náboženství bön, které zde přetrvalo dodnes.

Bönisté, podobně jako naši pohané, věří, že příroda má duši a různé přírodní úkazy nám mají předat nějakou zprávu. Dodnes, když Tibeťan někde rozdělá oheň, ví, že v ohni se usídlilo božstvo Lu a proto nemůže s ohněm jednat nevhodně. V 8. století do Tibetu přišel buddhismus, jehož přívrženci po staletí sváděli bitvy a hádky o to, které náboženství bude státní či důležitější. Postupně se vytvořily 4 školy tibetského buddhismu (více či méně ovlivněné bönem) a tradiční víra bön taktéž přetrvala. Dodnes, když projíždíte Tibetem, můžete narazit na kláštery všech pěti různých odvětví náboženství.

Před pár set lety do východních a jihovýchodních oblastí Tibetu dorazili i evropští misionáři. O jejich úspěchu můžeme polemizovat, protože díky polyteistickému buddhismu se "náš" Bůh stal jen dalším v řadě a Ježíš jakbysmet. Za co můžeme být však vděční, jsou první tibetské slovníky. Přestože se velká část slovní zásoby týká právě evropského křesťanství, lze se z nich dozvědět i obyčejný tibetský jazyk před více jak 200 lety.
Zavítáte-li do čínské provincie Jün-nan, v jejíž severozápadní části žijí Tibeťané, určitě každého překvapí tibetské kláštery s křesťanským křížem. Dodnes se tu Tibeťané považují za křesťany, přestože za svého vůdce označují dalajlamu.

rodina nomádů v Khamu

4. Ne všichni Tibeťané jsou buddhističtí mniši!


Kdyby ano, po jedné generaci by vymřeli. Ne každý buddhista je mnich.

Buddhista je věřící, který žije normální život, věří v mnoho božstev a chodí do kláštera pro radu, když je jeho kráva nemocná. V době nevolnictví v centrálním Tibetu fungovaly obrovské kláštery. O některých z nich se traduje, že mívaly až 10 000 mnichů. Celkem v Tibetu bývalo až 6000 větších či menších klášterů.
Dnes v Tibetu lze vidět kolem tisícovky rekonstruovaných klášterů. Po čínské invazi a různých vládních programech zůstalo v zemi asi kolem deseti nezničených klášterních budov. Ty se během čínské Kulturní revoluce používaly jako sklady, kravíny nebo garáže. Od 80. let žádají přeživší mniši o povolení kláštery opravovat a znovu otevírat. Povolení jsou udělována, ale známé kláštery slouží jako turistické atrakce a malé nikoho nezajímají. Všechny do jednoho mají svoji vlastní policejní stanici - pro bezpečnost! Počty mnichů jsou omezovány a každý klášter má přesně dané podmínky, kolik mnichů může přijmout, věkové hranice žáků, původ studentů, jejich politickou příslušnost a mnoho dalších kritérií.

I dřív, i dnes se drtivá většina tibetského obyvatelstva živí hospodařením. Ať už se jedná o nomády, kteří se starají o dobytek, tak zemědělci, kteří obdělávají pole. Dnes také velká část Tibeťanů žije v městech, kde vlastní restauraci, obchod nebo pronajímají část svého domu jiným podnikatelům. Mladí Tibeťané, kteří měli možnost vystudovat čínskou VŠ, také s velkou pravděpodobností zůstanou ve městech. Až 98% tibetských absolventů VŠ se každoročně stane státním zaměstnancem. Čínská vláda investuje nemalé peníze na "rozvoj" tibetského venkova a na okrajích vesnic i na zelených loukách rostou bytovky jako houby po dešti. Tibeťané se do měst stěhují neradi a domy vlastně ani nejsou pro ně. Jsou určeny čínským přistěhovalcům, kterých od otevření čínské železnice přibývá každým dnem. Už dávno jsou Tibeťané ve své zemi přečísleni čínskými přistěhovalci.

5. Meditujeme doma? Tibeťané nemeditují.


Běžný tibetský nomád, zemědělec, nebo úředník v životě nemeditoval. Meditace je PRACOVNÍ NÁPLŇ MNICHA. U nás meditace zažívá nebývalý rozkvět a medituje každý zaneprázdněný byznysmen, místo toho, aby si ubral práce. Tibeťané nemeditují, v tomto životě nejsou mnichy, aby tato specializovaná cvičení prováděli. Obyčejní "smrtelníci" chodí do kláštera, aby platili mnichům za to, že se pomodlí za smrtelníkovu nemocnou krávu nebo dobrou úrodu. Obyčejný smrtelník nemá čas na jakési meditování. V zimě je třeba zorat, na jaře zaset, v létě vyplet a na podzim sklidit. Mezitím se postarat o dobytek, o dům, o rodinu,…

Kdybychom se do toho ale stejně chtěli zamotat, meditace může být podle Tibeťanů cokoliv. Křesťanská či jiná modlitba, umývání nádobí, žehlení, vytírání podlahy, procházka se psem, houbaření, kreslení, hra na nástroj, štípání dříví. Meditace by v první řadě mělo být zklidnění mysli a koncentrace pozornosti. Stres a nepozornost jsou nemoci evropské společnosti, proto tu pojem meditace nachází uplatnění. Tibet má svůj pomalý denní rytmus, sice pošpiněný politickou situací, ale na zemědělském roce obyčejného smrtelníka se to podepisuje minimálně.

6. Žluklé máslo a jačí máslo


Kráva, která má tele, není s ostatními krávami na pastvinách v horách, ale přes noc bývá doma ve chlévě s teletem. Přes den se pase v okolí vesnice, zatímco její tele čeká doma na zahradě. Ráno a večer se kráva podojí. Mléko se buď použije, nebo přidá do velkého kýble, kde se již několik dní a týdnů hromadí. Ve stínu a při běžné teplotě, která ve dne stoupá a v noci klesá, se z mléka přirozeně stává jogurt. Po nějaké době se "jogurt" přelije do máselnice a umlátí se hrouda másla. Podstatný rozdíl oproti českému máslu je, že v Česku se tradičně máslo dělá pouze ze smetany. Možná i to je jeden z důvodů, proč se nám zdá tibetské máslo žlutější.
Dnes lze i v Tibetu koupit máslo v obchodě, Tibeťané mu přezdívají "elektrické máslo". To proto, že bylo "vyrobeno" v kravíně netradiční cestou. Toto elektrické máslo je stejně bílé, jako to naše české. Odsouzení Tibeťanů, že používají žluklé máslo, není pravdivé. Lidé na celém světě mají snad ještě dost soudnosti, aby zkažené věci nejedli a nepoužívali. Tibetské máslo je žluté již při výrobě. Dnes se skladuje v lednicích nebo dokonce v mrazácích. Používá se denně, především na vaření čaje.

Jačí máslo, jačí sýr, jačí mléko ani jačí jogurt v Tibetu ještě nikdy nikdo neviděl a upřímně doufám, že u toho zůstane. Jak je samec a jako každý jiný savčí samec mléko nemá. Mléko má kráva - jačice - poté, co má tele. Díky tomu, že slovo "jak" pochází z tibetštiny, cizinci si ho při učení jazyka snadno a rychle zapamatují. Dnes a denně se v tibetských restauracích a obchodech opakují situace, kdy turista se základní slovní zásobou objednává k obědu čaj s jačím mlékem nebo jačí jogurt. Servírky naštěstí stále s úsměvem odmítají a nabízí obyčejné kravské produkty.


7. Maso každý den!


Možná přijde někomu logické, že buddhisté nejí maso. Jenže co by jinak v Tibetu jedli?

Je to vysoko, samé hory, neúrodné skály… Na druhou stranu samý jak, samá kráva, ovce a kozy. Tibeťané mají maso každý den. Dokonce i mniši! Tibetská jídla jsou velmi jednoduchá, ne rozmanitá, ale vždy s masem. Člověk musí opravdu nahlas říct, že nechce maso, pokud ho nechce. I tak dostane vývar z kosti. Málokterý Tibeťan jí kuřecí, zaječí a podobné maso z malých živočichů. Důvod je velmi prostý. Když už musíme zabít živého tvora pro náš oběd, utratíme radši jednu duši, velkou krávu, a najíme se z toho všichni a na několik týdnů. Zabíjet denně slepice přijde Tibeťanům jako nejkratší cesta do pekla.
Traduje se, že v Tibetu pouze ve dvou vesnicích loví a pojídají ryby. Vesnice se nachází na břehu řeky Brahmaputry, tibetsky zvané Jarlung Cangpo, takže k rybolovu přímo vybízí. Důvod, proč se na většině míst nejí ryby, je způsob pohřbívání lidí. Když v Tibetu zemřete, máte několik možností. Buď vás rozsekají a dají sežrat supům, nebo vás rozsekají a hodí do řeky, kde vás sežerou ryby. Anebo vás spálí. Podle tradice se spalují pouze vysoce postavení mniši nebo malé děti, které ještě nemají hřích. V jiných částech Tibetu se děti pohřbívají do země, ze stejného důvodu. My ostatní hříšníci po smrti máme šanci vykonat ještě jeden dobrý skutek a nakrmit svým hříšným masem havěť. Příště, až budete v Tibetu, pozor na rybí maso, ať z vás nejsou kanibalové.

V Tibetu má většina tradic dvě vysvětlení. Jedno s bönistickým podtextem a druhé velmi pragmatické. Například, proč se nepohřbívá do země? Země je přeci posvátná a z úcty se do ní nekope. Na druhou stranu, země v Tibetu bývá většinou zamrzlá nebo kamenitá a nikdo by se hluboko nedokopal.

8. Tantra a Kniha mrtvých


Procházím českou metropolí a opět vidím reklamu výuky Tantry na každém sloupu.

Na výuce jsem nebyla, ani doma nemám žádného guru. O Tantře obyčejný Tibeťan v životě snad ani neuslyší. Je to speciální učení, kterému se věnují mniši po dlouhém předchozím studiu. V případě, že se student chce tomuto odvětví nauky věnovat, musí již mít za sebou roky základního mnišského výcviku. Aby pronikl aspoň k základům Tantry, bude potřeba dalších mnoho let pilného studia. Na Západě se víkendové semináře Tantry staly velmi populární, ale nedokážu si představit, jak hluboko lze za těch 48 hodin proniknout. Samozřejmě Tantra není součást pouze tibetského buddhismu, ale i buddhismu v Indii a jiných místech. Možná tamní tantra umožňuje víkendovou výuku nebo večerní semináře.

Kniha mrtvých vyšla v češtině před několika lety, dokonce jsem viděla i dvojjazyčnou verzi. V Tibetu tato kniha není moc známá, v běžných domácnostech na ni nenarazíte. Lidé v Tibetu nemají panickou hrůzu ze smrti, smrt ani není společenským tabu. Staří lidé umírají, aby se znovu narodili. Blíží-li se váš věk k šedesátce, začnete při návštěvě kláštera "objednávat" u mnichů modlitby, které vás připraví na odchod. Mniši čtou z Knihy mrtvých. Vy sami modlitbám vůbec nemusíte být přítomni. Můžete také mnichy pozvat domů a dát jim stejný úkol. Oni budou celý den sedět v domě a číst texty, zatímco vy se budete věnovat běžným každodenním pracem.

9. Tibetské zpívající mísy


Tibetské zpívající mísy nikdo v Tibetu nezná.

Kam mé znalosti sahají, "zpívající" mísy se používají v Nepálu a odtud se také šíří do světa s trochu zavádějícím názvem. Tibet se asi lépe prodává, než Nepál. Tibetští mniši v klášterech používají bubny, různě dlouhé trumpety a svůj hlas. V případě, že si mnicha pozvete na modlení domů, nepoužívá nic nebo zvonek. Sedí a modlí se. Dnes si samozřejmě v nestřežených chvílích hraje s telefonem nebo kouká z okna a poslouchá rozhovory na dvoře.

10. Tibetština není čínština


Mnoho lidí se mě ptá, zda je tibetština odlišná od čínštiny. Ano, jedná se o dva naprosto rozdílné jazyky!

Tibetský jazyk nemá například tolik tónů, jako čínština, základní gramatika je zcela odlišná a písmo taktéž. Tibetské písmo, tak, jak ho známe do dnešní podoby, "vynalezl" Thönmi Sambhota. Kolem 7. století ho tehdejší král Songcän Gampo poslal do Indie na studia a Sambhota později na základě sanskrtu a dalších abeced sestavil tibetskou, která má přesně 30 písmen. Oproti čínštině s tisíci znaky se tedy alespoň psaní učí rychleji. Tibetština, ač dnes ve velmi nevýhodné pozici, si stále uchovává množství dialektů, z nichž většina nemá psaná pravidla, a proto je pravděpodobně čeká brzký zánik. V indickém exilu se stanovil jakýsi oficiální dialekt tibetštiny, kterým se dnes v exilových školách vyučuje. Uvnitř Tibetu učitelé používají při hodinách své vlastní nářečí, zároveň oficiálních hodin tibetského jazyka ze zákona ubývá. Tibetské písmo se kromě Tibetu také používá v Bhútánu a mluvený jazyk by se dal považovat i za nářečí tibetštiny. Pesimistické názory, že tibetština brzy bude mrtvým jazykem, tak nachází alespoň malou útěchu v podobě tohoto posledního nezkaženého ráje na zemi.
 

Březen 2018

8. listopadu 2017 v 21:56 |  Cestování v Tibetu
Centrální Tibet (Tibetská autonomní oblast) bude v březnu 2018 opět uzavřen!

Jako každoročně, i za pár měsíců se místní čínsko-tibetská vláda rozhodla dodržet "tradici", která je velmi striktně dodržována od nepokojů v roce 2008 a od konce února do začátku dubna nepustí do Lhasy ani jednoho cizince.

Pokud chcete Lhasu a okolí navštívit v zimě, v roce 2018 například během tibetského Nového roku, musíte velmi dobře plánovat!

Předpokládá se, že TAO bude nepřístupná od poslední třetiny února do prvního týdne v dubnu. O této situaci neexistuje oficiální úřední zpráva, ale prostě je to tak. Poznáte to tak, že při žádosti o TTP (Tibet Travel permit) dostanete zamítnutí.

Tibetský Nový rok bude v roce 2018 16.února. Tento den a snad i pár následujících dní bude možné ve Lhase a okolí ještě být. Po 20.únoru už povolení pro pobyt v TAO není jisté. Další cizinci lhasané uvidí až v dubnu.
Listopadová Potala

Aktuálně o TTP - Tibet Travel Permit

12. září 2017 v 21:51 |  Cestování v Tibetu
Jak už asi víte, pokud chcete v těchto letech do Centrálního Tibetu, čínskou vládou vytvořeném útvaru nazývaném Tibetská autonomní oblast (google), musíte tak učinit prostřednictvím cestovky a spolu s tou cestovkou tam potom i jet.

Více ve starších článcích například zde:

Aktuálně byly uveřejněny dvě informace, jedna super, druhá typická čínská byrokracie.

Pozemní hraniční přechod mezi Nepálem a Tibetem je konečně v provozu!!!

Koncem srpna 2017 úřady oznámily znovu otevření hraničního přechodu v místě zvaném Kjirong v prefektuře Žikace, západně od hlavního města Tibetu, Lhasy. Na tibetském území je postavená cesta od nepálských hranic až do Lhasy.
Zatím není jisté, jak je tomu na nepálské straně, ale předpokládá se, že zhruba 80% cesty, od nepálského hraničního městečka Rasuwagadhi do hlavního města Nepálu, Kathmandu, by mělo být upraveno. Trasa na nepálské straně je dlouhá asi 130km a trvá kolem 6 hodin.

Všechny pozemní hraniční přechody mezi Tibetem a Nepálem byly uzavřeny od ničivého zemětřesení v roce 2015. Dříve býval "hlavní cizinecký" přechod v místě zvaném Dram (čínsky Zhangmu). Po zemětřesení se čínská vláda rozhodla jiný nepálsko-tibetský přechod "povýšit" na hraniční přechod, který bude odbavovat cizince, tím se stalo místo Kjirong (Kyirong).

Všichni cizinci, kteří se chystají vstoupit na území TAO musí mít koupený turistický zájezd a po území TAO se pohybovat pouze v doprovodu turistického průvodce a v pronajatém autě s řidičem.

Druhá novinka se týká blížícího se čínského 19.sjezdu ÚV KSČ!

Začíná 18.10.2017 a potrvá týden.
Bylo vydáno oznámení, že během sjezdu cizinci nemají možnost vstoupit do TAO.
Tedy veškerá turistická povolení vydávaná cizincům budou končit datem 17.10. a nová budou vydávána od 29.10.
Tato nařízení jsou celkem běžná a většinou se týkají každoročně měsíce března, který je "citlivý" (většina povstání proběhla v březnu), začátek července (čínský svátek založení ČLR a narozeniny dalajlamy) a další významné události, jako je například ta letošní.

Tibetská tradiční opera Ačhe Lhamo. Tyto opery se mimojiné předvádí v menších vesnicích a městečkách v letních měsících, aby si Tibeťané odpočali od těžké práce při sklizni.
 


Co mi chybí v Česku?

8. září 2017 v 13:57
Co mi nejvíc chybí? V Tibetu? V Česku po návratu z Tibetu?

Můj letošní první zápis v deníku zní:

"Hodně změn a zároveň stejné. Není tu motorka a je tu elektrický tříkolkový vozík. Jsou nové železné ploty kolem polí, bez mezer, takže ani lidi se tam nedostanou a traktory na sklizeň už vůbec.
Nový národní výbor stojí, největší budova ve vsi. Nejčastější slovo je "spadneš" (pozn.-máme malého syna).
Zase nejde proud, takže ani voda (pozn.-je na el.čerpadlo).
Číňani při stavbě dálnice zničili kus silnice na Lhasu, odpráskli několik hor a rozjebali říční koryta.
Všude visí nová propaganda "4 poslušnosti a 4 oddanosti", (pozn.-je to celostátní aktuální propaganda) čínsky obrovská písmena, tibetsky mini nebo vůbec.
Máme letos 4 telata a páté na cestě - hodně mléka.
Pořád tu létají vojenské vrtulníky a stíhačky. Číňani zas provokují Indy a malej nemůže spát."

Letos jsem dlouho přemýšlela, co mi tady vlastně chybí? Je to elektřina? Je to teplá voda? Je to sprcha? Ne.
V Tibetu mi chybí apetit. Mám změněnou chuť k jídlu, menší žaludek a větší výdej energie na přežití v 3500m.n.m. Chybí mi česká jídla, ale vím, že bych je v tu chvíli nedokázala sníst, nedokázala bych si pochutnat stejně, jako v 500m.n.m.

Druhá věc, co mi v Tibetu opravdu chybí je sociální vyžití. Neexistují volnočasové aktivity evropského stylu. Nepotřebuji posilovnu nebo golf, ale například kurz výroby tradiční tibetské xx. Chtěla bych se naučit některá tradiční řemesla či výrobky, ale najít osobu, která by mne vzala "do učení" je téměř nemožné! Hrát nějaký sport je v první řadě fyzicky nemožné a v druhé řadě - ženy nesportují. Malí kluci si jdou na plácek zakopat nebo zahrát basket (mají tu jeden koš), ale lidí, kteří mají již vlastní děti a ženy tu nikdy neuvidíte.

Letos jsem opět slevila z naučených evropských hygienických pravidel. Zjišťuji, že některá jsou velmi zbytečná. Pořád si čistím zuby a češu vlasy, ale díky klimatu není potřeba dělat vlastně nic jiného. Jednou za týden se stačí vykoupat v ledovcovém (a ledovém) jezeře, umýt vlasy a vyměnit oblečení. Po wc si tu nikdo nemyje ruce, všichni mají několik kusů oblečení, které střídají velmi zřídka. Místní se v zimě nemyjí vůbec a v létě jen párkrát, především po sklizni, kdy jsou plní prachu a smetí z polí.

Syn je z nějakého důvodu v Tibetu v mojí přítomnosti velmi čistý, i Tibeťané neustále opakují, že je to nejčistší dítě, které viděli. Letos dvakrát byl syn většinu dne s tibetskou rodinou a vždy se mi vrátil velmi špinavý. Vlastně normálně špinavý - jako všechny tibetské děti. Do té chvíle jsem si myslela, že syn je v Tibetu neustále špinavý, teď vím, že bývá vlastně čistý. V Česku bývá v mé přítomnosti nejšpinavější dítě na ulici. To, co v Tibetu hodnotí jako čisté dítě, v Česku vidíme jako špindíru....Stupnice je různá.

A co mi opravdu chybí po návratu do Česka?
Letos jsem nad tím přemýšlela. Mám radši Tibet nebo Česko? V Česku máme všechno! Všechno pohodlí, veškerý výběr jídla, potřeb do domácnosti, elektroniku, techniku, máme všechno na co si vzpomeneme. Levné nekvalitní máslo i prvotřídní bio eko domácí výrobky. Stačí si vybrat!
Kromě dvou výše zmíněných věcí, apetit a sociální vyžití, mám mnohem radši Tibet. Lidé se tu neustále usmívají, nikdo nikam nespěchá, všeho je dostatek (i když není takový výběr), je tu krásná příroda (když nevidíte detail hromady odpadků u cesty), čistý vzduch, čistá voda z hor (řeky v údolí plné splašek z čínských továren), všude zvířata, celoročně sluníčko a teplo.

Co mi chybí po návratu do Česka? Tekoucí čistá říčka vedle domu, kam bych mohla chodit prát prádlo (bio prostředkem ;), chybí mi neustálý zvuk zvonců, zvonků a rolniček na krku krav, ovcí, koz, koní a oslů, chybí mi slyšet od pěti ráno kokrhání kohoutů a v sedm v celé vesnici bučení krav a bečení ovcí jdoucích na pastvu, chybí mi výhled z okna, kde za vesnicích rostou velehory jejichž vrcholky jsou celoročně pokryty sněhem.
Chybí mi ta samozřejmost, že žádný dům není zamčený, lidé jsou otevření, usměvaví, nemají důvod se opevňovat ve svých rezidencích a kdykoliv k nim přijdete posedět, opravdu s vámi posedí. Není třeba pohoštění, v Tibetu je stejně velmi jednoduché. Skvělý je ten pocit, že neotravujete, že se nemusíte ohlašovat telefonem dva dny předem a domlouvat určitou hodinu, kdy si na vás hostitel udělá čas ve svém přeplněném rozvrhu a vyhodí hned jakmile vyprší váš domluvený čas. Je skvělé, když přijdete na návštěvu k sousedům, jejichž jabloň je letos obsypaná, zatímco vaše květy umrzly, a cestou domů dostanete tašku plnou jablek, bez říkání. Je skvělé když k vám přijde soused a donese kapsy plné vajec, protože ví, že vaši slepici přejelo auto.
Je skvělé žít venku! Tibeťané ráno vstanou (někteří spí většinu roku i venku) a jdou ven, kde setrvají dokud nejdou spát. Do domu se chodí velmi sporadicky. Do modlitební místnosti pomodlit se. Do spíže pro mouku. Pro čisté oblečení pokakanému miminku. Pro peníze když se jede do města na nákup. Do domu se chodí velmi velmi sporadicky a žije se venku, na sluníčku, na čerstvém vzduchu. Obědvá se venku, povídá se venku, odpočívá se venku, pracuje se venku, přede se vlna venku, dtrivá většina denních činností probíhá venku.

V Česku mi chybí mnohem víc, než v Tibetu, ačkoli moje tělo "nízkočlověka" z pouhých 500m.n.m. v Tibetu nemůže dlouhodobě spokojeně přežívat.


I v létě sněží

11. června 2017 v 23:10 |  Cestování v Tibetu
Ve střední Evropě nás trochu zaskočí, když říkám, že v Tibetu i v létě sněží.

V Tibetu sněží. Pořád, ale málo.
I v zimě, málo.

Napadne třeba 10 cm, nebo půl metru. Ale většinou jen na horách.
A díky vysokohorskému ostrému slunci to během dopoledne roztaje.
Odpoledne už bývají zase vrcholky hor bez sněhu a řeky v údolích plné vody.

A v zimě to je vlastně stejné, napadne, roztaje.
A tak pořád dokola.



Rongdrak

20. února 2017 v 21:22 |  Cestování v Tibetu
Rong-drak (རོང་བྲག) je oblast ve východním Tibetu, která je známá především díky vysokým věžím starých až tisíc let.
Minulý týden v Rongdrak napadl sníh :)




Vyčistit Everest

9. listopadu 2016 v 11:57 | KL |  Cestování v Tibetu
Každý ví, že dnes hory už dávno nejsou panensky čisté, a to platí především o těch, kam se buď těžko dostanou popeláři, nebo média a zároveň na hoře panuje čilý cestovní ruch.
Na nesnadný odvoz odpadu a relativní dostupnost lidí tak bohužel doplácí nejvyšší hora světa - Džomolangma (ཇོ་མོ་གླང་མ), tedy Mount Everest.

Věčně zamrzlé svahy velehor pokrývají nejen těla neúspěšných horolezců, ale hlavně tuny odpadu, které si s sebou všichni profesionální i amatérští lezci berou, a po užití jednoduše odhodí. Nebudou s sebou přeci brát zbytečnou zátěž.

Jak na jižní straně, tak na severní straně Himalájí už dlouho vznikají snahy o udržitelný stav přírody i v těch nejvyšších polohách naší zeměkoule.

Jednou z nich je například letošní výprava skupiny mladých Tibeťanů a Čiňanů, kteří sbírali odpadky poblíž základního tábora Everestu.
Zároveň se snažili rozmístit v rušném a turisticky velmi oblíbeném táboře více odpadkových košů.



Tibetská panoramata

30. října 2016 v 1:27 | KL |  Kultura

Z Tibetu do Nepálu

20. září 2016 v 19:53 | KL |  Cestování v Tibetu
Už je to déle než 16 měsíců od ničivého zemětřesení v Nepálu.
Od té doby je jediný hraniční přechod z Nepálu do Tibetu pro cizince uzavřen.

Na nepálské straně první město Kodari a na tibetské Dram (འགྲམ་, čínsky Zhangmu; Čang-mu) taktéž zasáhly loňské otřesy. Nepřístupný je úsek dlouhý asi 90 km severně od tibetsko-nepálského hraničního přechodu. Není známo, kdy bude hraniční přechod znovu otevřen.

Omezení se tedy NETÝKÁ například úseku tzv. silnice přátelství (Friendship highway), která mimo jiné vede k turisticky populárnímu Základnímu táboru pod Mt. Everestem. Stejně tak lze navštívit i například jezero Manasarovar a horu Kailaš.

  • Nový hraniční přechod pro cizince KJIRONG

Starý a jediný hraniční přechod pro cizince z Tibetu do Nepálu, zmíněny přechod u Dram (Zhangmu), je poměrně často nepřístupný díky živelným událostem. Vláda se tedy rozhodla přesunout hraniční přechod pro cizince do okresu Kjirong (སྐྱིད་རོང་, Kyirong, čínsky Jilong; Ťi-lung), asi 70 km dál na západ. Tento hraniční přechod funguje již řadu let, ale provoz byl omezen na občany Nepálu, Tibetu a Číny. Nově tedy tento přechod budou používat všichni cizinci, kteří cestují z Tibetu do Nepálu a naopak.
Na nepálské straně je prvním městem Rasuwa Ghadhi.

Už před loňským zemětřesením čínská vláda začala plánovat tento přesun, vážné poničení přechodu v Dram toto rozhodnutí jen potvrdilo.

Podle informací z města Žikace byli také všichni obyvatelé vesnice Dram přesunuti do nových panelových domů v tomto městě. Rodinní příslušníci, kteří jsou zaměstnání jako státní úředníci, byli svoláni na schůzi do zmíněného města a bylo jim sděleno, že pokud jejich rodiče a další příbuzní odmítnou opustit vesnici Dram, oni sami přijdou o práci.

Čínská média na jaře roku 2016 oznámila, že hraniční přechod v Kjirongu bude "otevřen v červnu". Podle obrázků, které byly uveřejněny, je vidět, že na tibetské straně bylo postaveno mnoho nových celnických a jiných budov, které budou sloužit úředníkům a cestovatelům. Vesnička Dram bude podle plánu zcela srovnána se zemí.

V červnu 2016 však oblast Kjirong zasáhly velké deště a na neznámou dobu se hraniční přechod taktéž uzavřel.

V tuto chvíli tedy není možné přejít z Tibetu do Nepálu po zemi, "starý" hraniční přechod v Dram i "nový" v Kjirongu jsou na dobu neznámou uzavřeny.


Sklizeň

4. září 2016 v 5:48 | KL |  Kultura
Letošní sklizeň v Tibetu skončila!

Dvory jsou plné sena, spíže plné pytlů obilí, brambor, řepky a dalších plodin.

Hodně lidí z okolí Lhasy navštívilo v těchto dnech hlavní město Tibetu, 2.září proběhl tradiční svátek Šödun.

řepka přivezená z pole

řepka "vymlácená" a připravená k napytlování

tibetské vesnice po sklizni, každý dům má zásoby sena na zimu

Další články


Kam dál