Září 2013

Finanční náklady cestování v TAO

29. září 2013 v 16:15 | Kelsang Lhamo |  Cestování v Tibetu
Hodně lidí, kteří propadli kouzlu Tibetu, se chtějí podívat do jeho hlavního města Lhasy a okolí. Často ale chybí informace. Jedna z důležitých otázek je, "kolik to bude stát?"

Na tuto otázku lze odpovědět až po zodpovězení jiných otázek:
  • Kolik lidí se cesty účastní?
  • Kolik dní chcete v TAO strávit?
  • Kam se chcete podívat?
  • Chcete cestovat autem, na kole, lézt po skalách,...?
  • Jaký typ ubytování preferujete?
  • Chcete do Lhasy letět letadlem?
Po zodpovězení těchto základních otázek lze začít počítat přibližné náklady výletu do Centrálního Tibetu.
_____________________________________________________________

Všichni cizinci, kteří chtějí navštívit TAO jsou povinni učinit tak jako člen organizované turistické skupiny o počtu minimálně dvou osob, skupina si musí zakoupit zájezd u některé z cestovních kanceláří, která vám poskytne cestovní povolení, průvodce/tlumočníka, zajistí vozidlo, řidiče a zarezervuje hotel. Díky této povinnosti se náklady vyšplhají (i pro baťážkáře) mnohem výš, než v jiných částech Tibetu.

Cestovní povolení
Existují základní dva typy povolení pro cestování na území Tibetské autonomní oblasti. První tzv. TTP (Tibet Travel Permit) a druhý tzv. ATP (Alien Travel Permit). První z nich, TTP, je povinné pro všechny cizince, kteří chtějí vstoupit na území Tibetské autonomní oblasti. Povolení je zadarmo, ale protože jej vyřizují cestovní kanceláře, musíte očekávat, že si za něj nechají zaplatit. Získat totiž takové povolení dá spoustu práce!
CK za vás musí vyplnit několik formulářů, které následně musí schválit a orazítkovat několik úředníků na několika místech. Následně jsou formuláře odeslány do Tibetské cestovní kanceláře (Tibet Tourism Bureau). Zde musí vaše CK čekat přibližně dva dny (a více) na schválení vašich dokumentů. Díky všemu tomu papírování a vyřizování, které za vás dělá CK (sami si to vyřídit nemůžete), si účtují poplatek v rozmezí 400 - 800 RMB/osobu.
Druhé povolení potřebujete v případě, že chcete navštívit oblasti západně od Žikace. Toto povolení je o poznání snadnější, lze vyřídit během hodiny v Žikace a stojí přibližně 50 RMB/osobu.
Vzdálené a ne příliš turisticky vytížené oblasti vyžadují vyřízení vojenského povolení (Military Permit) nebo cizinecké povolení (Foreign Affairs Permit). Vyřídit taková povolení trvá několik týdnů a jejich cena se pohybuje opět okolo 400 - 800 RMB/osobu.

Pro vyřízení všech povolení stačí, když CK poskytnete kopii pasu (stránka s fotkou) a kopii čínského víza. Ostatní za vás vyřídí CK.
*u turistického víza stačí tyto dvě. U studentského a pracovního víza i potvrzení zaměstnavatele/školy.

Turistický průvodce
Všichni cizinci navštěvující TAO mají povinnost mít průvodce na každý den svého pobytu. Průvodce s vámi nemusí trávit celé dny, ovšem musíte za něj každý den zaplatit. Pokud jste na území města Lhasy, můžete se volně, bez průvodce, procházet po ulicích, chodit do restaurací, obchodů a podobně. Pokud chcete navštívit buddhistické kláštery (ve Lhase například palác Potala, Sera,...) je nutná přítomnost vašeho průvodce, bez něj vás do kláštera nepustí.
Pokud se chcete vydat na výlet mimo Lhasu, přítomnost průvodce je nutná.
Průvodci si účtují přibližně 200 - 300 RMB/den/skupinu. Takže pokud cestuje více lidí ve skupině, cena se rozpočítá. Pokud chcete vyrazit na trek, průvodce si také účtují více.

Vozidlo
Všichni cizinci cestující mimo Lhasu v TAO jsou povinni si pronajmout soukromé vozidlo. Pouze na území města Lhasy můžete využívat MHD nebo taxi. Na autobusovém nádraží vám nikdo jízdenku mimo Lhasu neprodá. Při výletu mimo území Lhasy je nutné si pronajmout auto, kterým je v drtivé většině případů Toyota Land Cruiser. Vaše CK vám dá na vybranou, v případě větší skupiny můžete využívat dodávky nebo speciální autobusy.
Náklady na vozidlo, včetně řidiče, cestování po TAO prodražují. Ceny se neúčtují za den, nýbrž za stanovenou trasu, kterou si musíte předem dohodnout s CK. Ceny se dále počítají na počet vozidel, ne na počet osob. Je proto lepší naplnit celé auto, než mít 4-místné auto pro sebe. V hotelech ve Lhase můžete často na nástěnkách vidět inzeráty, kde jiní cizinci hledají společníky do auta na určitou trasu. Ceny vozidel jsou také nižší během zimních měsíců než během letní turistické sezony.
Příklady přibližných průměrných cen za vozidlo na určitou trasu (každá CK si účtuje jinak):
Lhasa - jezero Nam Ccho - Lhasa : 2000 - 2400 RMB
Lhasa - jezero Yamdrok - Gjance - Žikace - Sakya - základní tábor Mt.Everestu - hranice s Nepálem : 5500 - 7000 RMB
Lhasa - jezero Yamdrok - Gjance - Žikace - Sakya - základní tábor Mt.Everestu - Lhasa : 5000 - 6500 RMB
Lhasa - ženský klášter Tidrum - klášter Drugung - klášter v Samye - Lhasa : 4000 - 4800 RMB
Lhasa - Samye - Cethang - Jumbulagang - Mindroling - Lhasa : 4200 - 5200 RMB
Lhasa - Žikatse - Saga - jezero Manasarovar - hora Kailash - Lhasa : 13500 - 15500 RMB
Lhasa - Žikatse - Saga - jezero Manasarovar - hora Kailash - království Guge - Ngari - Lhasa : 16500 - 18500 RMB
Ceny jsou přibližné, pro přesnou cenu se musíte zeptat svojí CK. Uvedené přibližné ceny jsou za 1 vozidlo a trasu.

Ubytovnání
Ve Lhase dnes můžete najít širokou škálu ubytování pro cizince. Studentské ubytovny s několika postelemi a společným sociálním zařízením, až po 5-ti hvězdičkové hotely. Za tzv. dormy (ubytovny) zaplatíte mezi 35 - 60 RMB/den/osobu. Standardní dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou stojí okolo 200 - 300 RMB/den. Luxusnější ubytování vás bude stát 400 RMB/den a více.
S hotely ve Lhase je potíž, že většinou nejdou zarezervovat přes internet. Požadavky na ubytování prodiskutujte s vaší CK, ti vám pomůžou najít nejlepší variantu. Většina CK má ve Lhase, Žikace, Gjance a dalších místech, síť osvědčených hotelů a ubytoven, s kterými spolupracují.

Jídlo
Tato položka záleží zcela na vás. Můžete navštěvovat tibetské restaurace, kde nudle se zeleninou a masem stojí 5 - 10 RMB a tibetské knedlíky plněné masem 10 - 15 RMB. Levné čínské a muslimské restaurace. Lhasa ovšem nabízí i množství nepálských, indických, amerických, italských, nebo dokonce mexických restaurací, kde vás oběd vyjde na 50 - 200 RMB.

Vstupné
Vstupné se většinou platí při vstupu do chrámů a klášterů. Během letní sezony se mohou zvyšovat neuvěřitelnou rychlostí (vstup do Potaly stál před rokem 100 RMB, letos 200 RMB). Vstupné už si můžete zakoupit "v balíčku" u CK, nebo platit jednotlivě u každé památky. Platíte pouze za sebe, průvodci mají s památkami smlouvy, a Tibeťané mají navíc vstupy všude zdarma.

Kterou CK?
Na území ČLR existuje velké množství kanceláří, které mohou brát cizince do TAO. Doporučuji najít CK vlastněnou a provozovanou Tibeťany, takové najdete ve Lhase (mají webové stránky), na severním cípu Tibetu - ve městě Ziling (Xining) v čínské provincii Qinghai nebo v hlavním městě provincie Sichuan v Chengdu, odkud to na hranice Tibetu trvá necelý den jízdy autobusem.
Při koupi zájezdu se ujistěte, co všechno cena zahrnuje - jízdenky na vlak/letenky, vstupné, ubytování atd. Některé CK poskytnou odhad částky velmi nízký, ale na místě potom zjistíte, že musíte připlácet za spoustu věcí - jízdenky na vlak, hotel. Většina však poskytne úplný součet nákladů.

Rozhovory s Tibeťany - Student, část II.

25. září 2013 v 10:49 | Kelsang Lhamo |  Kultura
V první části rozhovoru Sonam mluvil hlavně o svém domově a životě v období základní školy.
Druhá část je více o realitě vzdělávání v Číně a o situaci tibetských a čínských studentů při plánování budoucnosti
___________________________________________________________________

Otázka: Tibeťané mohou studovat v Číně?
Sonam: Ano, můžeme studovat už nižší střední školu (2.stupeň české základní školy), střední školu i univerzitu.

Otázka: Je lepší studovat v Číně nebo v Tibetu?
Sonam: Těžko posoudit. Každé má svoje výhody i nevýhody.

Otázka: Kdy jsi přišel do Číny poprvé?
Sonam: Když mi bylo 11 let nastoupil jsem tam na nižší střední školu. Vláda v Číně postavila 18 nižších středních škol pro tibetské děti, kde se vyučuje i tibetština. Chodil jsem do jedné z nich. Úroveň výuky je lepší než v Tibetu, dobré školy v Tibetu nemáme. Moje školu postavili v nebezpečné části města, asi naschval. Přestože nám učitelé nedovolili opouštět školní kampus, ani sami jsme se neodvažovali chodit ven přes zeď. Jen o víkendu v doprovodu učitelů ve skupince. Stejně by se nikdo z nás nedomluvil čínsky.

Otázka: Proč jsi se rozhodl tak brzy odejít do Číny?
Sonam: Myslím, že v té době jsem byl zvědavý. Chtěl jsem vidět nové věci. Navíc, škola u nás v okresním městě není moc dobrá. Znám tamní studenty a většina z nich se neučí, chodí za školu, kouří, pijí pivo a koukají se na filmy pro dospělé. Učitelé nejsou kvalifikovaní. Vystudovali například lingvistiku, ale úřady jim nařídí učit zeměpis. Proto si stále myslím, že odejít do Číny byla správná volba.

Otázka: Jaké byly finanční náklady školy v Číně?
Sonam: Tenkrát mi rodiče dali 2200 RMB (asi 6600 Kč), z těchto peněz mi krajský úřad pomohl koupit letenku ze Lhasy do Chengdu a jízdenku na vlak dalších asi 1000km. Zbývalo potom 1000 RMB jako kapesné na jeden rok. Tenkrát byla hodnota peněz úplně jiná. Přesto jsem si nemohl dovolit moc. Voda z kohoutku v Číně není pitná, takže jsme si za vlastní peníze museli kupovat balenou vodu. Nezbývalo nám proto moc na jídlo, tak jsme často jedli suchý chleba a pili převařenou vodu.

Otázka: Jezdil jsi o prázdninách domů?
Sonam: Ne. Během 4 let jsem nebyl doma ani jednou. První rok probíhala příprava, učili jsme se čínsky, další tři roky trvala normální nižší střední škola, výuka probíhala v čínštině a navíc bylo několik hodin tibetštiny týdně. Cesta tenkrát stála moc peněz a bylo to daleko. V té době nebyla ještě železnice do Lhasy, takže bych musel letadlem. Letenka do Lhasy stojí i dnes mnohem víc peněz než stejné nebo i kratší vzdálenosti v rámci ČLR. Autobusem po silnici by cesta trvala několik dní. Většina Tibeťanů cestovat autem nemůže, není nám dobře. Dnes některé děti na prázdniny prý domů jezdí.
(Číňané i Tibeťané udržují s mnoha bývalými spolužáky a učiteli kontakty i po desítkách let a vzpomínají na školní léta jako na nejlepší období života. Občas do školy také jezdí, přestože to může představovat tisíce kilometrů vzdálenou cestu. Bývalí tibetští studenti navíc často znají jména a celé rodiny současných dětí ve školách. Než dítě do školy - na všech stupních vzdělávání - odjede, rodina doma uspořádá rozlučku. Sem přichází z téměř každého domu ve vesnici alespoň jedna osoba a dítěti přinese čaj nebo alkohol a popřeje štěstí. Často věnuje i finanční dar, byť pár korun! Pokud pak dotyčný host posílá do školy svoje dítě, předchozí rodina mu většinou daruje víc - aby se neřeklo. Od staršího studenta v kokrétním městě/škole se očekává, že na mladšího dohlédne a pomůže. Někteří rodiče mladších dětí starším studentům telefonují a pomoc vyžadují, odvolávají se na štedrost, když starší student odcházel do školy. Poté, co dítě školu ukončí a začne pracovat - buď v místě bydliště, ale převážně ve větším městě - často se na něj "strýčkové" a "tetičky" z rodné vsi obracejí s prosbou o finanční pomoc. Zvláště jedná-li se o vystudované vysokoškoláky, panuje na tibetských vesnicích názor, že děti, které pracují ve městech jsou bohaté a proto si mohou dovolit "darovat" pár tisic(!!!) svým vzdáleným příbuzným nebo známým kdykoliv to potřebují.)

Otázka: Kde jsi byl na střední škole?
Sonam: V ČLR existuje 18 středních škol speciálně pro Tibeťany, navazují na nižší střední školy. Nejsou ale vůbec dobré, tamní studenti ve volném čase nic nedělají, nepořádají žádné společné akce, neučí se nic zajímavého a po ukončení z nich jsou většinou vládní úředníci v nějakých malých přebytečných kancelářích - takový z těchto škol mám dojem.
Já šel do Shanghaie. Dostal jsem se na jednu z vyhlášených středních škol. Přijímají 5 Tibeťanů každé 4 roky a těm potom odpustí i školné! Já jsem měl štěstí, že to byl zrovna můj ročník. Přijímačky nebyly těžké, psal jsem je doma v okresním městě. Shanghai jsem si vybral proto, že je to moderní a velké město, doufal jsem, že se naučím nové věci. Pokud by mě nevzali, šel bych do Pekingu nebo Kantonu.
(V ČLR se přijímací zkoušky na střední školu skládají většinou v místě bydliště a jsou pro celou ČLR stejné - v Tibetu si lze vybrat psát zkoušku v tibetském jazyce. Studenti si napíší preferované školy, do kterých by chtěli být přijati a podle výsledků si potom školy vybírají studenty. Systém je však velmi neférový. Pokud si student na svůj preferenční list napsal například školu v Pekingu, ale bydliště má mimo Peking, potřebuje pro přijetí mnohem lepší výsledek v celostátní zkoušce, než dítě s bydlištěm v Pekingu. Výsledky se mohou lišit až o 90%. Podobný bodový neférový systém funguje i pro VŠ.)

Otázka: Měl jsi na střední škole nějaké zaměření, obor?
Sonam: První rok ne, druhý a třetí rok jsem si vybral historii průmyslové revoluce ve světě. K povinným předmětům jako byla čínská literatura, angličtina, matika apod. přibylo několik specializovaných hodin, kde jsme se učili o moderní historii Spojených států, Anglie, Německa a pár dalších evropských států a Japonska. Střední škola v Číně trvá 3 roky. Čínské střední školy jsou většinou bez možnosti zaměření. Moje škola je však v rámci ČLR velmi vyjímečná. Je mnohem modernější, přístup učitelů je lepší, otevřenější, studenti mají víc možností, lepší podmínky pro vlastní studium, o hodně víc volnosti. Jiné střední školy v Číně mají denně například 7 hodin, my měli maximálně 5 hodin denně. Přestože se značně od "obyčejných" středních škol tak liší, stále to je veřejná čínská střední škola. Není to ani speciální škola pro Tibeťany, proto jsme neměli vůbec výuku tibetštiny. I tak jsem rád, do teď vím, že jsem měl s výběrem školy štěstí. Škola je opravdu velmi "svobodná". V roce 2008 během povstání v Tibetu museli všichni tibetští studenti v celé ČLR navštěvovat speciální hodiny o čínském vlastenectví a psát referáty, kde kritizovali tibetský separatismus. My nemuseli.

Otázka: Jak vypadají přijímací zkoušky na střední školu?
Sonam: V celé ČLR jsou stejné. V Tibetu si můžeme vybrat psát test tibetsky. Já ho psal samozřejmě tibetsky, ale slyšel jsem, že dnes se hodně dětí rozhodne psát čínsky, protože neovládají mateřský jazyk na tak dobré úrovni. Písemný test se skládá ze šesti předmětů - čínština, angličtina, matika, fyzika, chemie a biologie. V Tibetu ještě sedmý - tibetština. Školy dopředu zveřejní svoje požadavky - hranici bodů, které musí student při testu dosáhnout. Podle výsledků testu pak student napíše na 3 školy, na které by se chtěl dostat. Následně se mu školy buď ozvou nebo ne.
Myslím, že studovat nižší střední školu v Číně není tak zásadní, jako studovat zde střední školu. Úroveň nižších středních škol se možná tolik neliší. Vybrat si ale správně střední školu je velmi důležité, tyto školy a jejich kvality se liší ohromně. I v rámci Číny se úroveň jednotlivých škol samozřejmě liší.
Děti o školách většinou neví nic. Neexistuje žádná informovanost, hlavně v Tibetu. Děti se rozhodují podle požadavků školy. Pokud škola požaduje u přijímací zkoušky vysoké skóre, děti i rodiče si myslí, že škola je dobrá. To ale není pravidlo. Dnes je možnost vyhledat si informace na internetu, ten ale máme v Tibetu zakázaný a rodiče stejně počítačům nerozumí. Někdo má možnost požádat o pomoc kamaráda s počítačem, nebo známého v konkrétní škole.

Otázka: A vysoká škola?
Sonam: Přijímací zkoušku jsem psal v Shanghaji. Tam jsou totiž přijímačky na vysokou nejlehčí. Zkouška na univerzitu už se liší v každé provincii a není možné ji psát tibetsky, kromě Lhasy a pár dalších vyšších odborných škol v Tibetu. Zkouška na vysokou škole je v Číně proslulá, všíchni se jí bojí, je velmi náročná. Zase jsem měl štěstí, v Shanghaji je snadnější. Chtěl jsem jít studovat ekonomiku do Xiamenu (město na pobřeží naproti Taiwanu), ale jejich fakulta ekonomiky nepřijímá Tibeťany. Trochu škoda, že jsem si nevybral jiný obor a nešel tam. Přestože tamní škola není vyhlášená, tibetští studenti ve škole často pořádají různé akce a zapojují se do mnoha projektů a dobročinných akcí na pomoc a rozvoj v Tibetu, to mne zajímá.
Dostal jsem se na vysokou školu v Pekingu na studium ekonomiky. Věřím totiž, že Tibet potřebuje vlastní trh. Dnes je veškerý obchod ovládán a hlídán Číňany, většinu restaurací v Tibetu provozují muslimové nebo Číňani, stejně jako obchody se zeleninou, denními potřebami, hotely, diskotéky.

Otázka: Kolik má tvoje univerzita studentů? Kolik Tibeťanů?
Sonam: Tibeťanů je ve 4 ročnících na několika oborech celkem 27 nebo 28. Škola má celkem přes 9000 studentů, z toho třetina jsou cizinci - často z afrických nebo asijských zemí.

Otázka: Myslíš, že je pro Tibeťany lepší studovat v Tibetu nebo v Číně?
Sonam: Školy v Číně jsou určitě lepší, mají vyšší úroveň. V Tibetu nemáme dostatek kvalifikovaných učitelů. Také tady hodně dětí chodí za školu a po škole nepracují nebo práci ani nenajdou. Mě by ale zajímalo, proč Čína těch 18 středních škol pro tibetské děti, jejichž úroveň je lepší než úroveň škol v Tibetu, proč je nepostavili na území Tibetu, ale 2000 kilometrů daleko? Možností lepšího vzdělání by se rapidně zvýšila celková úroveň vzdělanosti, na druhou stranu, učit se ve vlastním prostředí přináší i lepší příležitosti naučit se o vlastní kultuře.
Vysoká škola je lepší v Číně. Tibetští studenti v Číně drží víc při sobě. Vlastně teď popřu to, co jsem právě řekl, ale studium v Číně, v cizím prostředí, v cizí kultuře, nám Tibeťanům dává jedinečnou příležitost uvědomit si, že jsme jiní, že naše kultura je odlišná, náš jazyk, zvyky a vlastně všechno se od Číňanů hodně liší. Zbývá pak, aby jsme si toho dokázali vážit a využít ve prospěch vlastního národa.
I když ano, mají-li mladší děti možnost víc se naučit o vlastní kultuře, měli by k tomu mít příležitost doma, děti starší, které už chápou mnohem víc věcí, si pak se studiem VŠ v cizím prostředí mohou víc rozdíly uvědomit. Je dobře, že během posledních několik let začínají tibetští vysokoškoláci v Číně pořádat čím dál víc akcí. Ať už výstavy o Tibetu pro širokou veřejnost, nebo malé akce pro sebe, například koužky tance, navzájem se doučujeme různé dialekty tibetštiny, organizujeme soutěže, výlety, sbírky oblečení pro chudé školy v Tibetu a podobně. Teprve z "venku" si hodně Tibeťanů uvědomí, kam patří. Ti, co zůstávají celou dobu "uvnitř" si to v drtivé většině nikdy neuvědomí, nemají srovnání. Nikdy jsem například neslyšel, že by studenti školy ve Lhase pořádali nějaké akce, představení, společné výlety, ani nic podobného. My, co jsme v cizím prostředí k sobě mnohem snadněji najdeme cestu.

Otázka: Jaké mají Tibeťané uplatnění po ukončení vysoké školy?
Sonam: Neznám téměř nikoho, kdo by našel práci ve svém oboru. V Číně, a čím dál víc také v Tibetu, se hodně vysokoškoláků stává vládními úředníky. To je jako vyhodit celé své vzdělání z okna. Když se bavím se známými, kteří se úředníkem stali, jejich jedinou pracovní náplní je očividně hrát karty, číst noviny nebo brouzdat po internetu. V létě všichni chodí v pracovní době do parku. Toto zaměstnání má výhody v tom, že máte stálý plat, stálou práci, hodně dovolené a jistý důchod. Žádné jiné zaměstnání v celé ČLR vám toto nezaručí.
Další známí našli práci úplně v odlišných oborech, než který studovali. Jeden, co studoval počítače, se stal policistou, další, co studoval práva prodává v obchodě, vystudovaný biolog dělá webmastera. Někteří práci nenašli, málokdo se ale vrátí domů na vesnici. Často si ve městě pronajmou byt a otevřou restauraci nebo obchod s oblečením.

Otázka: Co plánuješ do budoucna?
Sonam: Původně jsem se hlásil na studium ekonomiky, abych v Tibetu založil vlastní firmu. Teď se tento plán jeví trochu nereálně, hodně jsem se poslední dobou naučil a poznal. Chci se zaměřit na vzdělávání Tibeťanů v oblasti ekonomiky a obchodu. Hodně lidí na vesnici, ale i ve městě, nezná hodnotu věcí, především vlastních výrobků a produktů. Číňani je tak snadno napálí, levně nakoupí a potom sami v Číně draze prodají. Tibeťani často neznají ani hodnotu peněz. Jak už jsem řekl, Tibeťané se musí snažit získat svoje místo na trhu, nemůžeme pořád čekat, že se o nás Číňani budou starat.

Rozhovory s Tibeťany - Student, část I.

13. září 2013 v 13:00 | Kelsang Lhamo |  Kultura
Během pobytu v Tibetu lze potkal Tibeťany s různými životními zkušenostmi - nomády, zemědělce, umělce, bývalé politické vězně, studenty, učitele, obchodníky, učitele tibetského buddhismu...
Nová čínská propaganda mimojiné hlásá "silné mládí, silná Čína" a proto se chci podělit o příběh jednoho vysokoškolského studenta, který pochází z malé vesnice nedaleko Lhasy. Bavili jsme se převážně o jeho mládí. Za víc jak deset let od doby jeho dětství se však mnoho nezměnilo a i dnes většina malých kluků a holek na tibetském venkově zažívá stejné chvíle jako on.
Přestože jeho jméno je v Tibetu běžné, i tak ho budu nazývat přezdívkou Sonam, dalším z běžně používaných jmen.

Otázka: Ahoj Soname, odkud pocházíš?
Sonam: Pocházím z malé vesnice poblíž Samye (བསམ་ཡས་). To je velmi staré tibetské město u Lhasy, asi 100km jihovýchodním směrem. V historii Samye bylo i hlavní město Tibetu. Stojí zde první klášter tibetského buddhismu. Nyní se ze Samye stalo menší městečko s pár tisíci obyvateli, ale pořád tu nejsou žádní Číňané, možná jeden, dva, co si otevřeli restauraci nebo obchod.

Otázka: Je v Samye škola?
Sonam: Ano, v Samye mají úplnou základní školu (v Tibetu, resp. ČLR se vzdělávací systém dělí na 6 let základní školy, 3 roky nižší střední, 3 roky střední školy a 4 roky vysoké školy), u nás na vesnici máme jen třídy do třetího ročníku. Učitelé na vesnici jsou místní obyvatelé, dobrovolníci, mají za učení zaplaceno od vlády, ale jejich hlavní prací je vlastní hospodářství. V Samye jsou učitelé s pedagogickým vzděláním a na plný úvazek.

Otázka: Kde jsi chodil do školy ty?
Sonam: 2 roky jsem chodil do školy u nás na vesnici a potom školu zavřeli, tak jsem chodil do Samye zbývající 4 roky. Školu zavřeli protože nebyl dostatek učitelů, žáků bylo asi 40, ale učitelé jen dva a jak už jsem řekl, ti se museli starat ještě o vlastní dobytek a pole. Škola byla zavřená jen dva nebo tři roky, teď funguje normálně celé 3 ročníky, jsou tam 3 učitelé, jeden kuchař a asi 20 dětí.

Otázka: Jak vypadala výuka v Samye?
Sonam: Samye je asi 20km daleko, takže jsem bydlel na internátě, nemáme autobusy a v té době neměl nikdo ani auto ani čas, aby nás denně do školy vozil. Do školy chodilo asi 400 dětí do šesti ročníků, většina bydlela na internátě. Výuku jsme měli 10 dní v kuse a potom 4 dny volna, kdy jsme chodili domů, často pěšky. Školní rok začínal v září a trval do prosince, na jaře se vyučovalo od března do července, to se nezměnilo dodnes.

Otázka: Jaké jste měli předměty?
Sonam: U nás na vesnici tibetštinu, matematiku, čínštinu, ale jen pinyin, neučili jsme se čínské znaky. V Samye ještě občanskou výchovu, ruční práce, to jsme chodili sbírat kraví trus, aby v zimě bylo ve škole čím topit nebo jsme se učili vařit a v tělocviku jsme hráli fotbal.

Otázka: Co jste dělali o zimních prázdninách?
Sonam: Hlavně jsme pomáhali doma, pásli krávy a ovce, chodili sbírat uschlý trus, kterým se topí. V zimě je nejlepší a je ho nejvíc. Ve volných chvílích jsme si samozřejmě hráli, s kamarády jsme chytali zajíce a stříleli po ptácích z vlastnoručně vyrobených praků. Vybírali jsme ptačí hnízda a vejce si vařili na ohništi za vesnicí. Chytali jsme taky krysy a prodávali Číňanům, oni je rádi jí.
V zimě tu nemáme moc sněhu, ale zato led, vyráběli jsme si saničky a klouzali po ledě na rybníce nad vesnicí. Během ledna nebo února se taky slaví tradiční tibetský Nový rok Losar, přípravy i následné oslavy trvají několik dnů.

Otázka: A co letní prázdniny?
Sonam: V létě máme volno jen jeden měsíc - srpen. Zrovna v srpnu se sklízí úroda, zapojí se celá vesnice, navzájem si pomáháme. Během léta jsou v celém Tibetu také tradiční závody na koních, u nás to slavíme pořád ve velmi tradičním duchu, oslavy trvají několik dní, během nich se pije chang (tibetský alkoholický nápoj), pořádají se hostiny, tančí se, večer se pálí oheň. Disciplín existuje několik druhů, závodí se v rychlosti, dovednostech na koni, soutěží se v tom, kdo má nejkrásnějšího koně atd.
V létě se taky chodíme koupat, kousek pod vesnicí teče řeka Jarlung Cangpo (ཡར་ཀླུང་གཙང་པོ་).

Otázka: Máte na vesnici elektřinu a jaké máte elektrické spotřebiče?
Sonam: Elektřinu máme od roku 2000, doma máme televizi od roku 2003, dneska už ji mají skoro všichni. Pračku nemáme, auto taky ne. Nikdo ve vsi nemá auto, není potřeba. Máme traktory, pomáhají při sklizni a používají se jako dopravní prostředek. Na korbu se vejde mnohem víc lidí a věcí než do auta. Mám notebook a možná má někdo ve vesnici počítač, ale nesmíme mít internet, vláda to nedovolí.
Dřív jsme měli televizní satelit a mohli sledovat zahraniční kanály, například z Indie. Teď i satelity jsou zakázané. Na vesnici máme jednoho dědečka, který denně poslouchá zahraniční rádia. Nedoslýchá a tak má rádio hodně nahlas. Sedí na dvoře a poslouchá, rádio zároveň slyší celá vesnice. Nikdo ho neudá, na vesnici si navzájem věříme. Číňany tady nemáme, oni stejně neumí tibetsky a tady skoro nikdo neumí čínsky. Nezamykáme si ani domy, na vesnici je bezpečno.

Otázka: Co dělá tvoje rodina?
Sonam: Rodiče jsou zemědělci, táta občas prodává přebytky ze sklizně - brambory, obilí, vyrábí vlastnoručně nůše, prodáváme i 'yartsa gunbu' (དབྱར་རྩྭ་དགུན་འབུ་, na západě známé jako Cordyceps). Když byli rodiče malí, Číňani zavřeli školy (během tzv. Kulturní revoluce -1967-1976) a proto maminka neumí číst a psát, táta trochu umí. Maminka se stará o domácnost a vychovala pět dětí. Doopravdy mám jen jednu sestru. Další sestra a dva bratři jsou ve skutečnosti maminky mladší sourozenci.

Otázka: V Tibetu neplatí čínská politika "jednoho dítěte"? (Toto pravidlo začala uplatňovat - často drastickými způsoby - vláda na konci 70.let 20.století, Číňané smí mít pouze jedno dítě. Z pravidla existuje spousta vyjímek, například na malých vesnicích; pokud je prvorozená dívka; pokud jsou rodiče jedináčci atd. Pravidlo jednoho dítěte vyvolává ve většině Číňanů rasistické chování vůči jiným etnikům, které smí mít dětí více.)
Sonam: Tibeťani v TAO (Tibetská autonomní oblast, ½ původního Tibetu) smí mít děti 4 (pastevci 4, zemědělci 3,4, Tibeťané ve městě 2). Dnes ale kromě malých vesnic nebo nomádů tolik dětí nikdo nemá. Většinou jsou děti dvě.

Otázka: Všechny děti chodí do školy?
Sonam: Ne. Možná ve městě. Na vesnici na to nejsou peníze a čas. Každé ruce v domácnosti jsou potřeba. U nás na vesnici chodí do školy všichni, alespoň na základní školu. Nomádi ale do školy nechodí, i když jim je Číňani staví a finančně podporují. V mnoha ohledech samozřejmě záleží na rodičích.

Otázka: Školní docházka je placená?
Sonam: Základní škola ne, ani internát. Jídlo si musíme platit, ale to je pár korun denně. Musíme si platit školní pomůcky a uniformy od nižší střední školy (7.-9. třída české základní školy). Všechny základní i nižší střední školy v Číně by měly být zadarmo, znám ale jen několik škol a nemůžu tvrdit, že tomu tak doopravdy je.
Od střední školy musíme platit školné, 2800 RMB na rok (cca 8500 CZK). Samozřejmě si hradíme i jídlo, ubytování, cestovné a další výdaje. Střední škola trvá tři roky.

Otázka: Chodí do školy kluci i holky? Máte společné třídy?
Sonam: Samozřejmě. Na základku chodí všichni a učíme se spolu. Na střední nebo vysokou rodiče posílají většinou kluky. Moje sestra nechodila z finančních důvodů ani na nižší střední školu (ta je v ČLR povinná), později si dodělávala odbornou střední. V mojí vesnici šlo z mého ročníku na střední školu 9 dětí, 3 kluci a 6 holek, z toho 1 holka a 3 kluci dál na vysokou. Ostatní šly na vyšší odbornou školu. My kluci jsme studovali v Číně už střední školu, proto bylo mnohem snažší udělat přijímačky na vysokou.

_____________