Rozhovory s Tibeťany - Student, část I.

13. září 2013 v 13:00 | Kelsang Lhamo |  Kultura
Během pobytu v Tibetu lze potkal Tibeťany s různými životními zkušenostmi - nomády, zemědělce, umělce, bývalé politické vězně, studenty, učitele, obchodníky, učitele tibetského buddhismu...
Nová čínská propaganda mimojiné hlásá "silné mládí, silná Čína" a proto se chci podělit o příběh jednoho vysokoškolského studenta, který pochází z malé vesnice nedaleko Lhasy. Bavili jsme se převážně o jeho mládí. Za víc jak deset let od doby jeho dětství se však mnoho nezměnilo a i dnes většina malých kluků a holek na tibetském venkově zažívá stejné chvíle jako on.
Přestože jeho jméno je v Tibetu běžné, i tak ho budu nazývat přezdívkou Sonam, dalším z běžně používaných jmen.

Otázka: Ahoj Soname, odkud pocházíš?
Sonam: Pocházím z malé vesnice poblíž Samye (བསམ་ཡས་). To je velmi staré tibetské město u Lhasy, asi 100km jihovýchodním směrem. V historii Samye bylo i hlavní město Tibetu. Stojí zde první klášter tibetského buddhismu. Nyní se ze Samye stalo menší městečko s pár tisíci obyvateli, ale pořád tu nejsou žádní Číňané, možná jeden, dva, co si otevřeli restauraci nebo obchod.

Otázka: Je v Samye škola?
Sonam: Ano, v Samye mají úplnou základní školu (v Tibetu, resp. ČLR se vzdělávací systém dělí na 6 let základní školy, 3 roky nižší střední, 3 roky střední školy a 4 roky vysoké školy), u nás na vesnici máme jen třídy do třetího ročníku. Učitelé na vesnici jsou místní obyvatelé, dobrovolníci, mají za učení zaplaceno od vlády, ale jejich hlavní prací je vlastní hospodářství. V Samye jsou učitelé s pedagogickým vzděláním a na plný úvazek.

Otázka: Kde jsi chodil do školy ty?
Sonam: 2 roky jsem chodil do školy u nás na vesnici a potom školu zavřeli, tak jsem chodil do Samye zbývající 4 roky. Školu zavřeli protože nebyl dostatek učitelů, žáků bylo asi 40, ale učitelé jen dva a jak už jsem řekl, ti se museli starat ještě o vlastní dobytek a pole. Škola byla zavřená jen dva nebo tři roky, teď funguje normálně celé 3 ročníky, jsou tam 3 učitelé, jeden kuchař a asi 20 dětí.

Otázka: Jak vypadala výuka v Samye?
Sonam: Samye je asi 20km daleko, takže jsem bydlel na internátě, nemáme autobusy a v té době neměl nikdo ani auto ani čas, aby nás denně do školy vozil. Do školy chodilo asi 400 dětí do šesti ročníků, většina bydlela na internátě. Výuku jsme měli 10 dní v kuse a potom 4 dny volna, kdy jsme chodili domů, často pěšky. Školní rok začínal v září a trval do prosince, na jaře se vyučovalo od března do července, to se nezměnilo dodnes.

Otázka: Jaké jste měli předměty?
Sonam: U nás na vesnici tibetštinu, matematiku, čínštinu, ale jen pinyin, neučili jsme se čínské znaky. V Samye ještě občanskou výchovu, ruční práce, to jsme chodili sbírat kraví trus, aby v zimě bylo ve škole čím topit nebo jsme se učili vařit a v tělocviku jsme hráli fotbal.

Otázka: Co jste dělali o zimních prázdninách?
Sonam: Hlavně jsme pomáhali doma, pásli krávy a ovce, chodili sbírat uschlý trus, kterým se topí. V zimě je nejlepší a je ho nejvíc. Ve volných chvílích jsme si samozřejmě hráli, s kamarády jsme chytali zajíce a stříleli po ptácích z vlastnoručně vyrobených praků. Vybírali jsme ptačí hnízda a vejce si vařili na ohništi za vesnicí. Chytali jsme taky krysy a prodávali Číňanům, oni je rádi jí.
V zimě tu nemáme moc sněhu, ale zato led, vyráběli jsme si saničky a klouzali po ledě na rybníce nad vesnicí. Během ledna nebo února se taky slaví tradiční tibetský Nový rok Losar, přípravy i následné oslavy trvají několik dnů.

Otázka: A co letní prázdniny?
Sonam: V létě máme volno jen jeden měsíc - srpen. Zrovna v srpnu se sklízí úroda, zapojí se celá vesnice, navzájem si pomáháme. Během léta jsou v celém Tibetu také tradiční závody na koních, u nás to slavíme pořád ve velmi tradičním duchu, oslavy trvají několik dní, během nich se pije chang (tibetský alkoholický nápoj), pořádají se hostiny, tančí se, večer se pálí oheň. Disciplín existuje několik druhů, závodí se v rychlosti, dovednostech na koni, soutěží se v tom, kdo má nejkrásnějšího koně atd.
V létě se taky chodíme koupat, kousek pod vesnicí teče řeka Jarlung Cangpo (ཡར་ཀླུང་གཙང་པོ་).

Otázka: Máte na vesnici elektřinu a jaké máte elektrické spotřebiče?
Sonam: Elektřinu máme od roku 2000, doma máme televizi od roku 2003, dneska už ji mají skoro všichni. Pračku nemáme, auto taky ne. Nikdo ve vsi nemá auto, není potřeba. Máme traktory, pomáhají při sklizni a používají se jako dopravní prostředek. Na korbu se vejde mnohem víc lidí a věcí než do auta. Mám notebook a možná má někdo ve vesnici počítač, ale nesmíme mít internet, vláda to nedovolí.
Dřív jsme měli televizní satelit a mohli sledovat zahraniční kanály, například z Indie. Teď i satelity jsou zakázané. Na vesnici máme jednoho dědečka, který denně poslouchá zahraniční rádia. Nedoslýchá a tak má rádio hodně nahlas. Sedí na dvoře a poslouchá, rádio zároveň slyší celá vesnice. Nikdo ho neudá, na vesnici si navzájem věříme. Číňany tady nemáme, oni stejně neumí tibetsky a tady skoro nikdo neumí čínsky. Nezamykáme si ani domy, na vesnici je bezpečno.

Otázka: Co dělá tvoje rodina?
Sonam: Rodiče jsou zemědělci, táta občas prodává přebytky ze sklizně - brambory, obilí, vyrábí vlastnoručně nůše, prodáváme i 'yartsa gunbu' (དབྱར་རྩྭ་དགུན་འབུ་, na západě známé jako Cordyceps). Když byli rodiče malí, Číňani zavřeli školy (během tzv. Kulturní revoluce -1967-1976) a proto maminka neumí číst a psát, táta trochu umí. Maminka se stará o domácnost a vychovala pět dětí. Doopravdy mám jen jednu sestru. Další sestra a dva bratři jsou ve skutečnosti maminky mladší sourozenci.

Otázka: V Tibetu neplatí čínská politika "jednoho dítěte"? (Toto pravidlo začala uplatňovat - často drastickými způsoby - vláda na konci 70.let 20.století, Číňané smí mít pouze jedno dítě. Z pravidla existuje spousta vyjímek, například na malých vesnicích; pokud je prvorozená dívka; pokud jsou rodiče jedináčci atd. Pravidlo jednoho dítěte vyvolává ve většině Číňanů rasistické chování vůči jiným etnikům, které smí mít dětí více.)
Sonam: Tibeťani v TAO (Tibetská autonomní oblast, ½ původního Tibetu) smí mít děti 4 (pastevci 4, zemědělci 3,4, Tibeťané ve městě 2). Dnes ale kromě malých vesnic nebo nomádů tolik dětí nikdo nemá. Většinou jsou děti dvě.

Otázka: Všechny děti chodí do školy?
Sonam: Ne. Možná ve městě. Na vesnici na to nejsou peníze a čas. Každé ruce v domácnosti jsou potřeba. U nás na vesnici chodí do školy všichni, alespoň na základní školu. Nomádi ale do školy nechodí, i když jim je Číňani staví a finančně podporují. V mnoha ohledech samozřejmě záleží na rodičích.

Otázka: Školní docházka je placená?
Sonam: Základní škola ne, ani internát. Jídlo si musíme platit, ale to je pár korun denně. Musíme si platit školní pomůcky a uniformy od nižší střední školy (7.-9. třída české základní školy). Všechny základní i nižší střední školy v Číně by měly být zadarmo, znám ale jen několik škol a nemůžu tvrdit, že tomu tak doopravdy je.
Od střední školy musíme platit školné, 2800 RMB na rok (cca 8500 CZK). Samozřejmě si hradíme i jídlo, ubytování, cestovné a další výdaje. Střední škola trvá tři roky.

Otázka: Chodí do školy kluci i holky? Máte společné třídy?
Sonam: Samozřejmě. Na základku chodí všichni a učíme se spolu. Na střední nebo vysokou rodiče posílají většinou kluky. Moje sestra nechodila z finančních důvodů ani na nižší střední školu (ta je v ČLR povinná), později si dodělávala odbornou střední. V mojí vesnici šlo z mého ročníku na střední školu 9 dětí, 3 kluci a 6 holek, z toho 1 holka a 3 kluci dál na vysokou. Ostatní šly na vyšší odbornou školu. My kluci jsme studovali v Číně už střední školu, proto bylo mnohem snažší udělat přijímačky na vysokou.

_____________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama