Rozhovory s Tibeťany - Student, část II.

25. září 2013 v 10:49 | Kelsang Lhamo |  Kultura
V první části rozhovoru Sonam mluvil hlavně o svém domově a životě v období základní školy.
Druhá část je více o realitě vzdělávání v Číně a o situaci tibetských a čínských studentů při plánování budoucnosti
___________________________________________________________________

Otázka: Tibeťané mohou studovat v Číně?
Sonam: Ano, můžeme studovat už nižší střední školu (2.stupeň české základní školy), střední školu i univerzitu.

Otázka: Je lepší studovat v Číně nebo v Tibetu?
Sonam: Těžko posoudit. Každé má svoje výhody i nevýhody.

Otázka: Kdy jsi přišel do Číny poprvé?
Sonam: Když mi bylo 11 let nastoupil jsem tam na nižší střední školu. Vláda v Číně postavila 18 nižších středních škol pro tibetské děti, kde se vyučuje i tibetština. Chodil jsem do jedné z nich. Úroveň výuky je lepší než v Tibetu, dobré školy v Tibetu nemáme. Moje školu postavili v nebezpečné části města, asi naschval. Přestože nám učitelé nedovolili opouštět školní kampus, ani sami jsme se neodvažovali chodit ven přes zeď. Jen o víkendu v doprovodu učitelů ve skupince. Stejně by se nikdo z nás nedomluvil čínsky.

Otázka: Proč jsi se rozhodl tak brzy odejít do Číny?
Sonam: Myslím, že v té době jsem byl zvědavý. Chtěl jsem vidět nové věci. Navíc, škola u nás v okresním městě není moc dobrá. Znám tamní studenty a většina z nich se neučí, chodí za školu, kouří, pijí pivo a koukají se na filmy pro dospělé. Učitelé nejsou kvalifikovaní. Vystudovali například lingvistiku, ale úřady jim nařídí učit zeměpis. Proto si stále myslím, že odejít do Číny byla správná volba.

Otázka: Jaké byly finanční náklady školy v Číně?
Sonam: Tenkrát mi rodiče dali 2200 RMB (asi 6600 Kč), z těchto peněz mi krajský úřad pomohl koupit letenku ze Lhasy do Chengdu a jízdenku na vlak dalších asi 1000km. Zbývalo potom 1000 RMB jako kapesné na jeden rok. Tenkrát byla hodnota peněz úplně jiná. Přesto jsem si nemohl dovolit moc. Voda z kohoutku v Číně není pitná, takže jsme si za vlastní peníze museli kupovat balenou vodu. Nezbývalo nám proto moc na jídlo, tak jsme často jedli suchý chleba a pili převařenou vodu.

Otázka: Jezdil jsi o prázdninách domů?
Sonam: Ne. Během 4 let jsem nebyl doma ani jednou. První rok probíhala příprava, učili jsme se čínsky, další tři roky trvala normální nižší střední škola, výuka probíhala v čínštině a navíc bylo několik hodin tibetštiny týdně. Cesta tenkrát stála moc peněz a bylo to daleko. V té době nebyla ještě železnice do Lhasy, takže bych musel letadlem. Letenka do Lhasy stojí i dnes mnohem víc peněz než stejné nebo i kratší vzdálenosti v rámci ČLR. Autobusem po silnici by cesta trvala několik dní. Většina Tibeťanů cestovat autem nemůže, není nám dobře. Dnes některé děti na prázdniny prý domů jezdí.
(Číňané i Tibeťané udržují s mnoha bývalými spolužáky a učiteli kontakty i po desítkách let a vzpomínají na školní léta jako na nejlepší období života. Občas do školy také jezdí, přestože to může představovat tisíce kilometrů vzdálenou cestu. Bývalí tibetští studenti navíc často znají jména a celé rodiny současných dětí ve školách. Než dítě do školy - na všech stupních vzdělávání - odjede, rodina doma uspořádá rozlučku. Sem přichází z téměř každého domu ve vesnici alespoň jedna osoba a dítěti přinese čaj nebo alkohol a popřeje štěstí. Často věnuje i finanční dar, byť pár korun! Pokud pak dotyčný host posílá do školy svoje dítě, předchozí rodina mu většinou daruje víc - aby se neřeklo. Od staršího studenta v kokrétním městě/škole se očekává, že na mladšího dohlédne a pomůže. Někteří rodiče mladších dětí starším studentům telefonují a pomoc vyžadují, odvolávají se na štedrost, když starší student odcházel do školy. Poté, co dítě školu ukončí a začne pracovat - buď v místě bydliště, ale převážně ve větším městě - často se na něj "strýčkové" a "tetičky" z rodné vsi obracejí s prosbou o finanční pomoc. Zvláště jedná-li se o vystudované vysokoškoláky, panuje na tibetských vesnicích názor, že děti, které pracují ve městech jsou bohaté a proto si mohou dovolit "darovat" pár tisic(!!!) svým vzdáleným příbuzným nebo známým kdykoliv to potřebují.)

Otázka: Kde jsi byl na střední škole?
Sonam: V ČLR existuje 18 středních škol speciálně pro Tibeťany, navazují na nižší střední školy. Nejsou ale vůbec dobré, tamní studenti ve volném čase nic nedělají, nepořádají žádné společné akce, neučí se nic zajímavého a po ukončení z nich jsou většinou vládní úředníci v nějakých malých přebytečných kancelářích - takový z těchto škol mám dojem.
Já šel do Shanghaie. Dostal jsem se na jednu z vyhlášených středních škol. Přijímají 5 Tibeťanů každé 4 roky a těm potom odpustí i školné! Já jsem měl štěstí, že to byl zrovna můj ročník. Přijímačky nebyly těžké, psal jsem je doma v okresním městě. Shanghai jsem si vybral proto, že je to moderní a velké město, doufal jsem, že se naučím nové věci. Pokud by mě nevzali, šel bych do Pekingu nebo Kantonu.
(V ČLR se přijímací zkoušky na střední školu skládají většinou v místě bydliště a jsou pro celou ČLR stejné - v Tibetu si lze vybrat psát zkoušku v tibetském jazyce. Studenti si napíší preferované školy, do kterých by chtěli být přijati a podle výsledků si potom školy vybírají studenty. Systém je však velmi neférový. Pokud si student na svůj preferenční list napsal například školu v Pekingu, ale bydliště má mimo Peking, potřebuje pro přijetí mnohem lepší výsledek v celostátní zkoušce, než dítě s bydlištěm v Pekingu. Výsledky se mohou lišit až o 90%. Podobný bodový neférový systém funguje i pro VŠ.)

Otázka: Měl jsi na střední škole nějaké zaměření, obor?
Sonam: První rok ne, druhý a třetí rok jsem si vybral historii průmyslové revoluce ve světě. K povinným předmětům jako byla čínská literatura, angličtina, matika apod. přibylo několik specializovaných hodin, kde jsme se učili o moderní historii Spojených států, Anglie, Německa a pár dalších evropských států a Japonska. Střední škola v Číně trvá 3 roky. Čínské střední školy jsou většinou bez možnosti zaměření. Moje škola je však v rámci ČLR velmi vyjímečná. Je mnohem modernější, přístup učitelů je lepší, otevřenější, studenti mají víc možností, lepší podmínky pro vlastní studium, o hodně víc volnosti. Jiné střední školy v Číně mají denně například 7 hodin, my měli maximálně 5 hodin denně. Přestože se značně od "obyčejných" středních škol tak liší, stále to je veřejná čínská střední škola. Není to ani speciální škola pro Tibeťany, proto jsme neměli vůbec výuku tibetštiny. I tak jsem rád, do teď vím, že jsem měl s výběrem školy štěstí. Škola je opravdu velmi "svobodná". V roce 2008 během povstání v Tibetu museli všichni tibetští studenti v celé ČLR navštěvovat speciální hodiny o čínském vlastenectví a psát referáty, kde kritizovali tibetský separatismus. My nemuseli.

Otázka: Jak vypadají přijímací zkoušky na střední školu?
Sonam: V celé ČLR jsou stejné. V Tibetu si můžeme vybrat psát test tibetsky. Já ho psal samozřejmě tibetsky, ale slyšel jsem, že dnes se hodně dětí rozhodne psát čínsky, protože neovládají mateřský jazyk na tak dobré úrovni. Písemný test se skládá ze šesti předmětů - čínština, angličtina, matika, fyzika, chemie a biologie. V Tibetu ještě sedmý - tibetština. Školy dopředu zveřejní svoje požadavky - hranici bodů, které musí student při testu dosáhnout. Podle výsledků testu pak student napíše na 3 školy, na které by se chtěl dostat. Následně se mu školy buď ozvou nebo ne.
Myslím, že studovat nižší střední školu v Číně není tak zásadní, jako studovat zde střední školu. Úroveň nižších středních škol se možná tolik neliší. Vybrat si ale správně střední školu je velmi důležité, tyto školy a jejich kvality se liší ohromně. I v rámci Číny se úroveň jednotlivých škol samozřejmě liší.
Děti o školách většinou neví nic. Neexistuje žádná informovanost, hlavně v Tibetu. Děti se rozhodují podle požadavků školy. Pokud škola požaduje u přijímací zkoušky vysoké skóre, děti i rodiče si myslí, že škola je dobrá. To ale není pravidlo. Dnes je možnost vyhledat si informace na internetu, ten ale máme v Tibetu zakázaný a rodiče stejně počítačům nerozumí. Někdo má možnost požádat o pomoc kamaráda s počítačem, nebo známého v konkrétní škole.

Otázka: A vysoká škola?
Sonam: Přijímací zkoušku jsem psal v Shanghaji. Tam jsou totiž přijímačky na vysokou nejlehčí. Zkouška na univerzitu už se liší v každé provincii a není možné ji psát tibetsky, kromě Lhasy a pár dalších vyšších odborných škol v Tibetu. Zkouška na vysokou škole je v Číně proslulá, všíchni se jí bojí, je velmi náročná. Zase jsem měl štěstí, v Shanghaji je snadnější. Chtěl jsem jít studovat ekonomiku do Xiamenu (město na pobřeží naproti Taiwanu), ale jejich fakulta ekonomiky nepřijímá Tibeťany. Trochu škoda, že jsem si nevybral jiný obor a nešel tam. Přestože tamní škola není vyhlášená, tibetští studenti ve škole často pořádají různé akce a zapojují se do mnoha projektů a dobročinných akcí na pomoc a rozvoj v Tibetu, to mne zajímá.
Dostal jsem se na vysokou školu v Pekingu na studium ekonomiky. Věřím totiž, že Tibet potřebuje vlastní trh. Dnes je veškerý obchod ovládán a hlídán Číňany, většinu restaurací v Tibetu provozují muslimové nebo Číňani, stejně jako obchody se zeleninou, denními potřebami, hotely, diskotéky.

Otázka: Kolik má tvoje univerzita studentů? Kolik Tibeťanů?
Sonam: Tibeťanů je ve 4 ročnících na několika oborech celkem 27 nebo 28. Škola má celkem přes 9000 studentů, z toho třetina jsou cizinci - často z afrických nebo asijských zemí.

Otázka: Myslíš, že je pro Tibeťany lepší studovat v Tibetu nebo v Číně?
Sonam: Školy v Číně jsou určitě lepší, mají vyšší úroveň. V Tibetu nemáme dostatek kvalifikovaných učitelů. Také tady hodně dětí chodí za školu a po škole nepracují nebo práci ani nenajdou. Mě by ale zajímalo, proč Čína těch 18 středních škol pro tibetské děti, jejichž úroveň je lepší než úroveň škol v Tibetu, proč je nepostavili na území Tibetu, ale 2000 kilometrů daleko? Možností lepšího vzdělání by se rapidně zvýšila celková úroveň vzdělanosti, na druhou stranu, učit se ve vlastním prostředí přináší i lepší příležitosti naučit se o vlastní kultuře.
Vysoká škola je lepší v Číně. Tibetští studenti v Číně drží víc při sobě. Vlastně teď popřu to, co jsem právě řekl, ale studium v Číně, v cizím prostředí, v cizí kultuře, nám Tibeťanům dává jedinečnou příležitost uvědomit si, že jsme jiní, že naše kultura je odlišná, náš jazyk, zvyky a vlastně všechno se od Číňanů hodně liší. Zbývá pak, aby jsme si toho dokázali vážit a využít ve prospěch vlastního národa.
I když ano, mají-li mladší děti možnost víc se naučit o vlastní kultuře, měli by k tomu mít příležitost doma, děti starší, které už chápou mnohem víc věcí, si pak se studiem VŠ v cizím prostředí mohou víc rozdíly uvědomit. Je dobře, že během posledních několik let začínají tibetští vysokoškoláci v Číně pořádat čím dál víc akcí. Ať už výstavy o Tibetu pro širokou veřejnost, nebo malé akce pro sebe, například koužky tance, navzájem se doučujeme různé dialekty tibetštiny, organizujeme soutěže, výlety, sbírky oblečení pro chudé školy v Tibetu a podobně. Teprve z "venku" si hodně Tibeťanů uvědomí, kam patří. Ti, co zůstávají celou dobu "uvnitř" si to v drtivé většině nikdy neuvědomí, nemají srovnání. Nikdy jsem například neslyšel, že by studenti školy ve Lhase pořádali nějaké akce, představení, společné výlety, ani nic podobného. My, co jsme v cizím prostředí k sobě mnohem snadněji najdeme cestu.

Otázka: Jaké mají Tibeťané uplatnění po ukončení vysoké školy?
Sonam: Neznám téměř nikoho, kdo by našel práci ve svém oboru. V Číně, a čím dál víc také v Tibetu, se hodně vysokoškoláků stává vládními úředníky. To je jako vyhodit celé své vzdělání z okna. Když se bavím se známými, kteří se úředníkem stali, jejich jedinou pracovní náplní je očividně hrát karty, číst noviny nebo brouzdat po internetu. V létě všichni chodí v pracovní době do parku. Toto zaměstnání má výhody v tom, že máte stálý plat, stálou práci, hodně dovolené a jistý důchod. Žádné jiné zaměstnání v celé ČLR vám toto nezaručí.
Další známí našli práci úplně v odlišných oborech, než který studovali. Jeden, co studoval počítače, se stal policistou, další, co studoval práva prodává v obchodě, vystudovaný biolog dělá webmastera. Někteří práci nenašli, málokdo se ale vrátí domů na vesnici. Často si ve městě pronajmou byt a otevřou restauraci nebo obchod s oblečením.

Otázka: Co plánuješ do budoucna?
Sonam: Původně jsem se hlásil na studium ekonomiky, abych v Tibetu založil vlastní firmu. Teď se tento plán jeví trochu nereálně, hodně jsem se poslední dobou naučil a poznal. Chci se zaměřit na vzdělávání Tibeťanů v oblasti ekonomiky a obchodu. Hodně lidí na vesnici, ale i ve městě, nezná hodnotu věcí, především vlastních výrobků a produktů. Číňani je tak snadno napálí, levně nakoupí a potom sami v Číně draze prodají. Tibeťani často neznají ani hodnotu peněz. Jak už jsem řekl, Tibeťané se musí snažit získat svoje místo na trhu, nemůžeme pořád čekat, že se o nás Číňani budou starat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B B | E-mail | 19. července 2017 v 21:01 | Reagovat

Dobry den, moc zajimavy rozhovor! Jste s timto clovekem nejak dale v kontaktu? Bylo by velmi zajimave dozvedet se, jak jeho zivot pokracuje!

2 do Tibetu do Tibetu | 20. července 2017 v 7:28 | Reagovat

Díky za čtení. Nedávno jsem zjistila, že 98% vysokoškolsky studovaných Tibeťanů vstoupí do strany a následně pracuje jako úředník. (Ne 100% mladých Tibeťanů studuje VŠ)

Sonam teď založil rodinu, takže bohužel své plány musel trochu přeměnit a oddálit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama