Duben 2015

Lhasa turistická

19. dubna 2015 v 10:14 | KL |  Cestování v Tibetu
Lhasa, posvátné město. V čínských propagačních materiálech možná, ale ve skutečnosti ani náhodou...

Denně chodím na Barkor, historickou část města, která byla značně zmenšená a okleštěná do obdélníku čtyřmi velkými rušnými ulicemi plnými čínských obchodů a supermarketů.
Jakmile ale vstoupíte do labyrintu uliček, venkovní čínský svět necháváte za sebou. Barkor je dnes turistická atrakce. Spleť kamenných cest taktéž vyplňují krámky a obchůdky, zdaleka ne všechny tibetské. Přesto je to vlastně jediné místo ve Lhase, kde se cítím jako ve Lhase.


výhled z okna, ve Lhase občas sněží i v letních měsících - v noci a dopoledne sníh většinou roztaje


Od dubna, kdy začíná v Tibetu všechno kvést, se město zaplnilo čínskými turisty. Většina mladých Číňanů si brzy nakoupí batikované oblečení v nepálských obchodech, pestří jako papoušci jsou tibetským babičkám pro smích. Letos ve Lhase frčí móda barevných copánků. Tibetské ženy čekají na své oběti - čínské mladé turistky - především před chrámem Džokhang. Pletou drobné copánky, do kterých zaplétají barevné provázky. Jeden copánek za 10 RMB. V podstatě hlavu každé mladé Číňanky zdobí po dobu jejího pobytu ve Lhase 5-10 takových copánků.

barevné copánky, letošní móda čínských turistek

Druhý týden v dubnu se začínají objevovat i "běloši", nejprve tzv. bohatí Amíci (náš soukromý název). Tomuto druhu turistů je přes 50 let, jezdí v organizovaných skupinách, projeli už celý svět a tato část "Číny" jim zatím chyběla. Vždy jezdí s čínskou turistickou agenturou, mají při sobě čínskou průvodkyni, nosí kraťasy a kšiltovky. Tito turisté spíš počítají kolik zemí a částí světa už projeli a vyfotografovali, než aby doopravdy poznali alespoň jednu z nich. V této skupině turistů můžete spatřit i Čechy, některé české CK, které sem vozí turisty, si na průvodcování v Tibetu najímají Číňany! Turista tak o Tibetu doopravdy nic nezjistí, čínští turisté podávají zkreslené a lživé informace o historii i současnosti. Přijíždí také jednotlivci a skupinky 2-3 lidí se soukromým průvodcem, většinou Tibeťanem. Tito turisté jsou z různých zemí, ale téměř vždy buddhisté, nebo mají k této nauce velmi blízko, a doopravdy se zajímají o Tibet, jeho kulturu, historii a současnost.

Po dubnu přijde květen, po květnu červen. Číňanů i "západních" turistů přibývá. Po "osamoceném" březnu, kdy do Tibetské autonomní oblasti západní turisté nesmí, je sice příjemné vidět "bílou" tvář, ale pro klidnou procházku po Barkoru lze zvolit jedině brzké raní hodiny nebo čas po setmění. Večerní osvětlení dodá místu příjemnou atmosféru.

Tibeťané pořád chodí tzv. koru. Kora je poutní okruh okolo posvátného chrámu, hory, jezera atd. Tibetští buddhisté vždy chodí ve směru hodinových ručiček. Na Barkoru uvidíte množství (především čínských) turistů, kteří z nějakého důvodu jdou opačně. Turisté hledají pěkný výhled do ulice, aby vyfotili pěknou fotku se spoustou poutníků, jiný důvod mě nenapadá. Proti směru hodinových ručiček chodí i bönisté. Bön je původní šamanské náboženství Tibetu, po příchodu buddhismu se ve větší či menší míře skloubily dohromady. Proto Tibeťané stále věří na bohy v horách, řekách, jezerech i rostlinách. Nepředpokládám však, že miliony Číňanů ve Lhase jsou bönisté :) Tibeťané, jako velice tolerantní a klidný národ, turistům jdoucím opačně, nic neřeknou. Není ale zcela správné tuto chybu dělat vědomě. Musíte-li už jít koru "zpět", třeba se wc nachází jen deset metrů "za" vámi, jděte co nejvíce vnějškem (proti směru hodinových ručiček co nejvíce vpravo).

Pravidlo hodinových ručiček se v Tibetu uplatňuje vždy jen na hlavním okruhu, ve všech postranních uličkách Barkoru na směru nikomu nezáleží. Stejně tak ve všech chrámech a klášterech existují "kory", hlavní okruhy. V klášterech vždy "velký" a "malý". Malý okruh zahrnuje hlavní budovy kláštera, velký okruh zahrnuje celý klášter včetně přilehlé vesnice a včetně nejbližších hor. I Lhasa má svoji "Velkou koru", která sahá daleko za kláštery Drepung a Sera na severu a na jih za řeku Kji. Přísná pravidla platí vždy jen pro malé kruhy. Stojíte-li před nejdůležitějším chrámem v klášteře, a musíte jít doprava, poodstupte pár metrů od budovy, pokud budovu obchází věřící, míjejte je po levé ruce.

Jídlo
Ve Lhase existuje množství restaurací v západním stylu, nebo indických a nepálských restaurací. Sem rádi chodí bohatí Tibeťané. Jídelní lístek nabízí předražené tibetské jídlo, čínské smažené, ale také steak, pizzu, italské nudle, nebo dokonce řízek (ještě jsem nezkoušela)!! Cena za 20 cm pizzu se pohybuje okolo 35 RMB (přes 130 kč), jídlo je typicky čínské - tlusté těsto, spousta kečupu, příliš sýra a trocha toho, co jste si objednali. Chcete-li ale napravit žaludek po místní kuchyni, není to marná volba. Italské nudle jsou čínské nudle se spoustou kečupu. V těchto restauracích mám ráda kukuřičnou polévku a chléb "nan" plněný masem. V indických a "steakových" restauracích mají výbornou indickou kuchyni. Majitel a kuchař bývají často přímo Indové, dnes už jejich původní recepty zkopírovala většina drahých lhaských restaurací. V Indii jsem nebyla, ale chuť se dá srovnávat s indickými restauracemi v Česku. Nejčastěji se v takových restauracích prodává tzv."set" za 30-40 RMB, který zahrnuje polévku, omáčky, zeleniny, případně maso a chléb. V těchto restauracích bývá wi-fi. Bohužel, stejně jako ve všech "čínských" restauracích, i tady se kouří dle libosti a pán u vedlejšího stolu vůbec nehledí na to, že vy jíte, on vlastně nehledí ani na to, že vedle něj sedí jeho pětileté dítě.


Restaurace v "západním" stylu na ulici Juthog, před chrámem Džokhang. Tato restaurace patří stoupencům sekty Šugden. Tato sekta je v posledních letech čím dál "viditelnější", pravděpodobně díky finanční podpoře od čínské vlády. Šugden působí především v zahraničí a pořádá protestní akce PROTI J.S. dalajlamovi. Tibeťané, kteří vědí, komu patří tato restaurace sem nikdy nechodí.

Ty správné Tibeťany a tu opravdovou tibetskou kuchyni naleznete však úplně jinde. Na Barkoru se ukrývá množství malých čajoven, kde odpočívají tibetské babičky po hodinách chůze na okruhu. Vchody do těchto malých čajoven často přehlédnete, nejsou to velkolepé "coffee" nebo "western restaurant", ale malé místnosti na zadním dvorku domků. Tibetský čaj se prodává ve třech velikostech. Malý, cca 0,5l stojí 3-5 RMB, střední - litrové konvičky 5-10 RMB a velké 2 litrové konvice 10-20 RMB. Hodně záleží, kde odpočíváte. V Tibetu se tradičně pije mléčný čaj. Dnes však při této objednávce dostanete v celém Tibetu vždy bez výjimky sladký mléčný čaj z prášku, který se dováží z Číny. Podle informací na balení neobsahuje nic škodlivého, jen občas ten prášek cítíte a čaj je příliš sladký. Čím dál méně tibetských restaurací nabízí máslový čaj, nebo černý čaj.

Cizincům doporučuji neustále pít. Ve všech restauracích vám rádi nalijí převařenou vodu. Netibeťan by u sebe měl neustále mít pitnou vodu. V Tibetu jsou balené vody v petkách až 5x dražší, než v Číně, nejlepší je s sebou mít termosku a v čajovnách a restauracích si vodu doplňovat. Mléčné čaje a slazené nápoje také obsahují vodu, ale obsahují i tuny cukru, kterého denně vypijete mnohem víc, než v nížině. Při tomto neustálém doplňování tekutin se na Barkoru nemusíte bát o toaletu. Stejně, jako každých 100 metrů je dnes na Barkoru policejní stanice, tak každých 200 metrů najdete WC. Každou budku má na starosti pracovnice, která své stanoviště neustále čistí. WC jsou rozesety po celém východě města Lhasy, mimo Barkor každých asi 500 metrů jedna toaleta, o každou stanici se stará jedna nebo dvě paní. WC jsou zadarmo, paní vám může za 1 RMB nabídnout balíček papíru. Přímo na okruhu Barkor bývají, především dámské, toalety vždy plné. Jakmile ale opustíte hlavní okruh a uhnete za nejbližší roh, první toaleta bude volná. Na každé odbočce z hlavního okruhu Barkoru najdete mapu, s vyznačeným místem, kde se nacházíte, kde je chrám Džokhang, desítky dalších malých chrámů a klášterů a toalety.

Drtivá většina tibetských čajoven nabízí pouze čaj, případně tibetskou nudlovou polévku "thug pa". Cena se pohybuje okolo 5 RMB za porci, dospělý člověk k obědu dokáže sníst 4-5 porcí. Pravděpodobně si jich ale tolik neobjednáte, protože jídlo není příliš bohaté. Miska plná vývaru a silných nudlí dále obsahuje trochu mletého masa a jarní cibulky. Dál od hlavního okruhu Barkoru, blíž k velkým silnicím okolo historického jádra, se nachází několik čajoven, které spíš připomínají zastřešené sportovní haly. U vchodu u okýnka si objednáte čaj, nudle, případně masové knedlíčky (toť jediný sortiment podobných restaurací), dostanete kartičky s různými nápisy a postoupíte k dalším okýnkům, kde si postupně za kartičky vyzvednete to, co jste si koupili. Masové taštičky se vaří snad v celé Asii. Na páře či ve vodě vařené knedlíčky plněné mletým masem, případně jejich zeleninová varianta. Jeden knedlíček stojí 0,5-1 RMB, často si lze koupit pouze várku po deseti kusech. Knedlíčky bývají ale malé, takže 10 knedlíčků zasytí jako běžné jídlo.

Některé malé tibetské restaurace se širším sortimentem nabízí misku plnou vařeného masa za 10 RMB (jedna skvělá malinkatá restaurace na velké ulici Beijing road, velmi těžké ji bez pomoci najít). V Tibetu v tibetských restauracích si s kvalitou masa nemusíte dělat starosti. Maso, převážně hovězí, je tu k dostání všude. Tibeťané navíc kupují od známých z vesnic a od nomádů. Větší tibetské restaurace nabízí smažené a jinak upravené maso, menší porce za 50 RMB, stále však kvalitní.

Při toulkách Barkorem nezapomeňte zabloudit k ženskému klášteru Ccham-khung (མཚམས་ཁུང་དགོན་པ་), v jiho-východní části starého centra. Klášter se tísní mezi zástavbou, několik jejich budov bylo zbořeno, klášter dnes vlastně sestává pouze z jednoho chrámu a ubytovny pro mnišky, i tak u vchodu uvidíte ceduli s nápisem "vstupné 40 RMB". Klášter provozuje vlastní restauraci, má vlastní vchod napravo od vchodu do kláštera, první místnost je malinkatá, uvidíte zde pult a na zdi menu v tibetštině, angličtině a čínštině. Tento klášter nabízí standardní sortiment - mléčný čaj, nudle a masové a zeleninové knedlíčky, vše za velice nízké ceny! Dalo by se říct, že za cenu materiálu! U pultu si řeknete jak velký čaj a kolik knedlíčků chcete (nudle se vám opravdu po několika dnech omrzí), dostanete kartičky a vstoupíte dál dovnitř restaurace. Mniška u pultu umí trochu anglicky. Objeví se před vámi obrovský oplocený dvůr kláštera s desítkami stolků a židlí. U okýnka napravo si buď sami vyzvednete své jídlo, nebo požádáte některou mnišku o pomoc. V restauraci pracují pouze mnišky z kláštera. V čase oběda je toto místo beznadějně přeplněné, dobrý čas pro návštěvu bývá po druhé hodině čínského času, kdy většina lidí musí zpět do práce po polední pauze. Přijdete-li příliš pozdě, budou knedlíčky vyprodané. Denně se dělá jen určitý počet a další se nedovářejí. Kartičky pro masové knedlíčky a zeleninové knedlíčky vypadají stejně! Mnišce u výdejního okýnka musíte nahlásit jaké to vlastně chcete! V čajovnách a malých restauracích je vhodné znát alespoň název jídla v tibetštině. Jídelní lístek zde většinou neexistuje a personál neumí anglicky.

Procházku po hlavním okruhu na Barkoru si užije každý aspoň jednou (denně?). Poslední tři roky zdobí vstupní uličky na okruh policejní kontroly, vždy musíte dát batoh na rentgenový pás (jako na letišti). Pokud zvládnete své věci nastrkat do kapes a láhev s vodou / termosku si vezmete do ruky, můžete kontrolou projít rychleji. Kontroly na Barkoru jsou celkem střežené, málokdy jsou policisté "na pauze", nebo si hrají s telefony. Stejné kontroly se nachází i okolo paláce Potala a na náměstí před palácem. Zde si policisté většinou hrají s telefony a je jim jedno, když posledních 10 minut lidé kontrolu obchází nebo nevkládají tašky do rentgenu.

Barkor se neustále mění. Za poslední 2 týdny jsem viděla 4 zbořené staré budovy. Z toho dvě přímo na hlavním okruhu Barkoru, v nejstarší a nejdůležitější části historického jádra Lhasy, dvě ve vedlejších uličkách. Tyto domy nahradí domy nové, podle (čínské představy) tibetského vzoru. Oproti staré zástavbě uvnitř nebudou obytné prostory a malé čajovny, nýbrž čínské nákupní centrum.

demolice domů v starobylé části Lhasy - Barkoru

Podobně dopadají všechna tibetská městečka a staré čtvrti. Žikace, Gjance, dvě známá starobylá města, dnes turistické atrakce. Staré uličky se buď oklestily čtyřproudou silnicí, domky se "rekonstruovaly", původní obyvatelé se vystěhovali a z domků jsou obchody a restaurace. V horším a častějším případě se domky zboří úplně, postaví se nové "starobylé" domky podle čínského vzoru, do města se nastěhují Číňané. Chce-li turista vidět poslední zbytky původní Lhasy, je nejvyšší čas, aby se sem vypravil. Za posledních deset let se město změnilo k nepoznání a rychlost změn se bude jen zvyšovat.

________________________________
Postřehy ze života v Tibetu, aktuálně ze Lhasy a okolí, také na Facebooku "Kelsang Lhamo DoTibetu".

Lhaské matky

19. dubna 2015 v 9:49 | KL |  Kultura
V noci zase sněžilo, ale zase jen na vrcholcích hor. Vrcholcích okolních hor, které mají přes 5000 metrů. To mě na Tibetu trochu štve, většinou sněží jenom nahoře na hoře. Už dva dny bydlíme v 'moderním čínském paneláku', novostavba s množstvím nebezpečných prvků (odkrytá zásuvka asi 50cm od hlavy sprchy) a šmejdů (opadaná omítka, nepřišroubovaný kryt kuchyňského odsavače přilepený pouze páskou, neustálý průvan celým panelákem díky neexistujícímu těsnění...). Čínská kvalita. Už se nad tím jen pousmívám a čekám na konec současné dynastie.

Z okna vidím palác Potalu a na druhé straně známý klášter Sera. Tři hodiny po východu slunce sníh na vrcholcích hor obklopující Lhasu taje. Včera jsme v jedné z čajoven v historickém jádru Lhasy - Barkoru - slyšeli rozhovor několika "lhaských matek". Ženy okolo padesátky, některé v tradičních tibetských šatech, jiné v čínských polystyrenových bundách, všechny velmi spokojené se svými životy: posledních třicet let pracovaly jako čínské úřednice, nedělaly nic, měly jistou práci, stálý plat, dobré peníze pod rukou, a nyní odešly předčasně do penze, mají měsíční důchod a celé roky času na chození po Barkoru, nakupování a "čajování". Jediné, co v životě neměly a nikdy mít nebudou je cestovní pas, ale to je jen jedna z "malých daní" za život nicnedělání v blahobytu.

Děti těchto městských matek už odrostly. Vychodily čínské vysoké školy a nyní díky protekci rodičů najdou práci taktéž na čínském úřadě. Rozhovory lhaských matek často odráží současnou městskou (čínsko-)tibetskou společnost.

"Ta naše holka se úplně zbláznila. Minulý týden si domů přivedla jednoho kluka a představte si - on je z vesnice! No, hned jsem jí to začala rozmlouvat, ať má trochu rozum. Co může dělat s klukem z vesnice? Vesničani to nikdy nikam nedotáhnou. Povídám jí, najdi si někoho z města. Můžu ti pomoct, nedávno jedna bývalá kolegyně říkala, že její syn loni dokončil školu, koupil si byt ve Lhase, má auto a už pracuje na úřadě. No není to skvělá partie?" "Nebo nějakýho čínskýho kluka, ti jsou teď v kurzu. Přichází jich do Lhasy čím dál víc, rodiče jim tu koupí byt a Číňan má vždycky lepší plat, než Tibeťan! A prý děti ze smíšeného manželství nemusí platit školné a rodiče dostanou od vlády nové auto!" ...

"Holky, včera jsem si koupila novou zástěru*, pěkná, že?" "To se ví. Taková zástěra, to je znamení bohatství a měšťanství. Ti chudáci na vesnicích nemají ani ponětí." "Přesně tak! Tahle stála skoro 2000kč**!"

*Tibetská "zástěra" - pangden - je tradiční součást tibetského ženského oděvu, nosí se jak ve městech, tak na vesnicích. Jsou zdobenější, než české, mají funkci jak ochrannou, tak ozdobnou. Tibetské ženy si při koupi nové zástěry dávají velmi záležet. Některé zástěry nosí pouze ve sváteční dny, jiné jsou pracovní. Na vesnicích lze koupit ručně tkané ve výborné kvality okolo 100kč, do měst se dováží i čínské s nízkou kvalitou, ale cena se naopak šplhá k několika set a tisícům kč. Tibeťané, stejně jako Číňané, si dnes myslí, že čím vyšší cena = tím vyšší kvalita. Samozřejmě to není zdaleka pravda. Nejlepší výrobky jsou doma dělané a vesničané na ně nedají dopustit.
**Uváděná cena je přepočet čínských RMB na české koruny. ...

"Já nevím, co s tou naší holkou mám dělat. Už jí bude třicet, školu v Pekingu dokončila před pěti lety a od té doby pořád jen sedí doma. Každý víkend nějaká diskotéka, práci si nehledá, vdávat se nechce! Volala jsem k nám do kanceláře, jestli by ji vzali, ale ona nechce. Dohazovala jsem jí taky několik výhodných ženichů, ani ti se jí nezamlouvají. To jsme do ní dali takových peněz, aby se ani nevdala?"

"Podívejte, tady jsem našemu mladšímu koupila nové knihy. Všechny pěkně barevné a plné příběhů." "Všechno čínsky?" "Samozřejmě! Doma mluvíme taky výhradně čínsky, co by si taky s tibetštinou v životě počal? Čínština, to je jazyk budoucnosti, jednodušeji udělá přijímačky na střední a třeba si jednou najde nějakou pěknou Číňanku a zůstane v Pekingu nebo Šanghaji. Co ve Lhase? Tady ho lepší budoucnost nečeká. Ani tibetský holky dneska nejsou nic moc. Ptali jsme se taky, jestli je náročné změnit národnost v rodném listě na "čínskou" a prý to trvá jen měsíc vyřizování. Tibeťany dneska nikde ve firmách nechtějí."