Září 2017

Aktuálně o TTP - Tibet Travel Permit

12. září 2017 v 21:51 Cestování v Tibetu
Jak už asi víte, pokud chcete v těchto letech do Centrálního Tibetu, čínskou vládou vytvořeném útvaru nazývaném Tibetská autonomní oblast (google), musíte tak učinit prostřednictvím cestovky a spolu s tou cestovkou tam potom i jet.

Více ve starších článcích například zde:

Aktuálně byly uveřejněny dvě informace, jedna super, druhá typická čínská byrokracie.

Pozemní hraniční přechod mezi Nepálem a Tibetem je konečně v provozu!!!

Koncem srpna 2017 úřady oznámily znovu otevření hraničního přechodu v místě zvaném Kjirong v prefektuře Žikace, západně od hlavního města Tibetu, Lhasy. Na tibetském území je postavená cesta od nepálských hranic až do Lhasy.
Zatím není jisté, jak je tomu na nepálské straně, ale předpokládá se, že zhruba 80% cesty, od nepálského hraničního městečka Rasuwagadhi do hlavního města Nepálu, Kathmandu, by mělo být upraveno. Trasa na nepálské straně je dlouhá asi 130km a trvá kolem 6 hodin.

Všechny pozemní hraniční přechody mezi Tibetem a Nepálem byly uzavřeny od ničivého zemětřesení v roce 2015. Dříve býval "hlavní cizinecký" přechod v místě zvaném Dram (čínsky Zhangmu). Po zemětřesení se čínská vláda rozhodla jiný nepálsko-tibetský přechod "povýšit" na hraniční přechod, který bude odbavovat cizince, tím se stalo místo Kjirong (Kyirong).

Všichni cizinci, kteří se chystají vstoupit na území TAO musí mít koupený turistický zájezd a po území TAO se pohybovat pouze v doprovodu turistického průvodce a v pronajatém autě s řidičem.

Druhá novinka se týká blížícího se čínského 19.sjezdu ÚV KSČ!

Začíná 18.10.2017 a potrvá týden.
Bylo vydáno oznámení, že během sjezdu cizinci nemají možnost vstoupit do TAO.
Tedy veškerá turistická povolení vydávaná cizincům budou končit datem 17.10. a nová budou vydávána od 29.10.
Tato nařízení jsou celkem běžná a většinou se týkají každoročně měsíce března, který je "citlivý" (většina povstání proběhla v březnu), začátek července (čínský svátek založení ČLR a narozeniny dalajlamy) a další významné události, jako je například ta letošní.

Tibetská tradiční opera Ačhe Lhamo. Tyto opery se mimojiné předvádí v menších vesnicích a městečkách v letních měsících, aby si Tibeťané odpočali od těžké práce při sklizni.

Co mi chybí v Česku?

8. září 2017 v 13:57
Co mi nejvíc chybí? V Tibetu? V Česku po návratu z Tibetu?

Můj letošní první zápis v deníku zní:

"Hodně změn a zároveň stejné. Není tu motorka a je tu elektrický tříkolkový vozík. Jsou nové železné ploty kolem polí, bez mezer, takže ani lidi se tam nedostanou a traktory na sklizeň už vůbec.
Nový národní výbor stojí, největší budova ve vsi. Nejčastější slovo je "spadneš" (pozn.-máme malého syna).
Zase nejde proud, takže ani voda (pozn.-je na el.čerpadlo).
Číňani při stavbě dálnice zničili kus silnice na Lhasu, odpráskli několik hor a rozjebali říční koryta.
Všude visí nová propaganda "4 poslušnosti a 4 oddanosti", (pozn.-je to celostátní aktuální propaganda) čínsky obrovská písmena, tibetsky mini nebo vůbec.
Máme letos 4 telata a páté na cestě - hodně mléka.
Pořád tu létají vojenské vrtulníky a stíhačky. Číňani zas provokují Indy a malej nemůže spát."

Letos jsem dlouho přemýšlela, co mi tady vlastně chybí? Je to elektřina? Je to teplá voda? Je to sprcha? Ne.
V Tibetu mi chybí apetit. Mám změněnou chuť k jídlu, menší žaludek a větší výdej energie na přežití v 3500m.n.m. Chybí mi česká jídla, ale vím, že bych je v tu chvíli nedokázala sníst, nedokázala bych si pochutnat stejně, jako v 500m.n.m.

Druhá věc, co mi v Tibetu opravdu chybí je sociální vyžití. Neexistují volnočasové aktivity evropského stylu. Nepotřebuji posilovnu nebo golf, ale například kurz výroby tradiční tibetské xx. Chtěla bych se naučit některá tradiční řemesla či výrobky, ale najít osobu, která by mne vzala "do učení" je téměř nemožné! Hrát nějaký sport je v první řadě fyzicky nemožné a v druhé řadě - ženy nesportují. Malí kluci si jdou na plácek zakopat nebo zahrát basket (mají tu jeden koš), ale lidí, kteří mají již vlastní děti a ženy tu nikdy neuvidíte.

Letos jsem opět slevila z naučených evropských hygienických pravidel. Zjišťuji, že některá jsou velmi zbytečná. Pořád si čistím zuby a češu vlasy, ale díky klimatu není potřeba dělat vlastně nic jiného. Jednou za týden se stačí vykoupat v ledovcovém (a ledovém) jezeře, umýt vlasy a vyměnit oblečení. Po wc si tu nikdo nemyje ruce, všichni mají několik kusů oblečení, které střídají velmi zřídka. Místní se v zimě nemyjí vůbec a v létě jen párkrát, především po sklizni, kdy jsou plní prachu a smetí z polí.

Syn je z nějakého důvodu v Tibetu v mojí přítomnosti velmi čistý, i Tibeťané neustále opakují, že je to nejčistší dítě, které viděli. Letos dvakrát byl syn většinu dne s tibetskou rodinou a vždy se mi vrátil velmi špinavý. Vlastně normálně špinavý - jako všechny tibetské děti. Do té chvíle jsem si myslela, že syn je v Tibetu neustále špinavý, teď vím, že bývá vlastně čistý. V Česku bývá v mé přítomnosti nejšpinavější dítě na ulici. To, co v Tibetu hodnotí jako čisté dítě, v Česku vidíme jako špindíru....Stupnice je různá.

A co mi opravdu chybí po návratu do Česka?
Letos jsem nad tím přemýšlela. Mám radši Tibet nebo Česko? V Česku máme všechno! Všechno pohodlí, veškerý výběr jídla, potřeb do domácnosti, elektroniku, techniku, máme všechno na co si vzpomeneme. Levné nekvalitní máslo i prvotřídní bio eko domácí výrobky. Stačí si vybrat!
Kromě dvou výše zmíněných věcí, apetit a sociální vyžití, mám mnohem radši Tibet. Lidé se tu neustále usmívají, nikdo nikam nespěchá, všeho je dostatek (i když není takový výběr), je tu krásná příroda (když nevidíte detail hromady odpadků u cesty), čistý vzduch, čistá voda z hor (řeky v údolí plné splašek z čínských továren), všude zvířata, celoročně sluníčko a teplo.

Co mi chybí po návratu do Česka? Tekoucí čistá říčka vedle domu, kam bych mohla chodit prát prádlo (bio prostředkem ;), chybí mi neustálý zvuk zvonců, zvonků a rolniček na krku krav, ovcí, koz, koní a oslů, chybí mi slyšet od pěti ráno kokrhání kohoutů a v sedm v celé vesnici bučení krav a bečení ovcí jdoucích na pastvu, chybí mi výhled z okna, kde za vesnicích rostou velehory jejichž vrcholky jsou celoročně pokryty sněhem.
Chybí mi ta samozřejmost, že žádný dům není zamčený, lidé jsou otevření, usměvaví, nemají důvod se opevňovat ve svých rezidencích a kdykoliv k nim přijdete posedět, opravdu s vámi posedí. Není třeba pohoštění, v Tibetu je stejně velmi jednoduché. Skvělý je ten pocit, že neotravujete, že se nemusíte ohlašovat telefonem dva dny předem a domlouvat určitou hodinu, kdy si na vás hostitel udělá čas ve svém přeplněném rozvrhu a vyhodí hned jakmile vyprší váš domluvený čas. Je skvělé, když přijdete na návštěvu k sousedům, jejichž jabloň je letos obsypaná, zatímco vaše květy umrzly, a cestou domů dostanete tašku plnou jablek, bez říkání. Je skvělé když k vám přijde soused a donese kapsy plné vajec, protože ví, že vaši slepici přejelo auto.
Je skvělé žít venku! Tibeťané ráno vstanou (někteří spí většinu roku i venku) a jdou ven, kde setrvají dokud nejdou spát. Do domu se chodí velmi sporadicky. Do modlitební místnosti pomodlit se. Do spíže pro mouku. Pro čisté oblečení pokakanému miminku. Pro peníze když se jede do města na nákup. Do domu se chodí velmi velmi sporadicky a žije se venku, na sluníčku, na čerstvém vzduchu. Obědvá se venku, povídá se venku, odpočívá se venku, pracuje se venku, přede se vlna venku, dtrivá většina denních činností probíhá venku.

V Česku mi chybí mnohem víc, než v Tibetu, ačkoli moje tělo "nízkočlověka" z pouhých 500m.n.m. v Tibetu nemůže dlouhodobě spokojeně přežívat.