Duben 2018

10 nejčastějších omylů o Tibetu

30. dubna 2018 v 0:08 Kultura

1. Tibet není jen TAO


Cestovatelé, kteří se chystají objevovat Tibet, nejen, že zapomínají, ale většinou vůbec ani neví, kde všude Tibet leží.

Když dnes otevřete jakoukoliv mapu Tibetu, respektive ČLR, najdete tzv. Tibetskou autonomní oblast, která svou rozlohou asi 15 krát pohltí naše Česko. Původní tibetská území jsou ale dvakrát větší! Tibet býval na celé Tibetské náhorní plošině. Dokazuje to i fakt, že Tibeťané a tibetština jsou dodnes rozšířené na 95% území provincie Qinghai (Čching-chaj), v jiho-západní části provincie Gansu (Kan-su), zabírají téměř polovinu provincie Sichuan (S'-čchuan) a severní cíp provincie Yunnan (Jün-nan).

Zjednodušeně řečeno, všude, kde čínská administrativa laskavě ponechala v názvu prefektury, okresu či městské oblasti slovní spojení "tibetské autonomní" území, tam všude dodnes najdeme přeživší Tibet a jeho kulturu.
Vždy doporučuji cestovatelům navštívit NE Lhasu, ale právě ty "vnější", useknuté části Tibetu, které leží mimo TAO. Kultura je zde mnohdy živější, tibetské obyvatelstvo početnější, tradiční svátky bujařejší a Tibeťané divočejší, opravdovější!

Dalším, velmi pádným důvodem, proč s batohem, stanem a lehkou peněženkou, vyrazit mimo Lhasu zůstává i fakt, že v současné době cizinci do hlavního města Tibetu a celé TAO potřebují speciální povolení, předplacený turistický zájezd a osobního turistického průvodce, od kterého se nelze vzdálit víc, než za nejbližší křoví na dobu nezbytně nutnou. Populární způsoby cestování na vlastním kole nebo motorce můžete zkusit i v TAO, ale opět musíte mít za zády průvodce a přespávat pouze v hotelech s povolením pro cizince. Celá byrokracie okolo zahraničních turistů v TAO nabývá na složitosti a finanční náročnosti pro turisty samotné. Jediné, co dostanou, jsou obří rudé vítací bannery v čínštině od letiště až po cizinecký hotel ve Lhase. Lhasa už dávno není tibetské město, přestože pohled na Potalu a z Potaly pořád láká všechny, kteří chtějí do Tibetu zavítat.

Yumbulakar

2. První vesnice a první král


Tibeťané nejsou jen nomádi, tedy pastevci žijící kočovným životem.

Odjakživa žijí i v úrodných údolích, většinou kolem řek, kde vyrostly první tibetské vesnice. Dodnes můžete v Tibetu navštívit historicky známá místa - první tibetskou pevnost Yumbulakar, dnes díky čínské zkomolenině známější jako Yumbulakang. Poblíž leží První tibetská vesnice a První obdělávané pole. Jedná se o kraj Lhokha, jihovýchodně od hlavního města Tibetu, Lhasy.
Lhokha je pro Tibeťany důležitá také kvůli legendě o vzniku lidí. Tibeťané předběhli Darwina o pár století, protože vědí, že lidé pochází z opic. Tibetská legenda říká, že se opičák zasnoubil se zlým duchem a měli hromadu malých opiček, z kterých se potom stali lidé.
V dalších legendách Tibeťané potvrzují existenci UFO. Prvních 8 tibetských králů totiž bylo tzv. Nebeských. Přicházeli z nebe a opět do nebes odcházeli. Až osmý král v Tibetu zůstal. Tito králové byli vyšší, než obyčejní lidé, měli blány mezi prsty a jejich obličej vypadal zvláštně. Prvního našli lidé v horách, posadili na nosítka, odnesli do vesnice a postavili mu zmíněný hrad Yumbulakar.

3. Všichni Tibeťané jsou buddhisté


Do asi 8. století v Tibetu vládlo náboženství bön, které zde přetrvalo dodnes.

Bönisté, podobně jako naši pohané, věří, že příroda má duši a různé přírodní úkazy nám mají předat nějakou zprávu. Dodnes, když Tibeťan někde rozdělá oheň, ví, že v ohni se usídlilo božstvo Lu a proto nemůže s ohněm jednat nevhodně. V 8. století do Tibetu přišel buddhismus, jehož přívrženci po staletí sváděli bitvy a hádky o to, které náboženství bude státní či důležitější. Postupně se vytvořily 4 školy tibetského buddhismu (více či méně ovlivněné bönem) a tradiční víra bön taktéž přetrvala. Dodnes, když projíždíte Tibetem, můžete narazit na kláštery všech pěti různých odvětví náboženství.

Před pár set lety do východních a jihovýchodních oblastí Tibetu dorazili i evropští misionáři. O jejich úspěchu můžeme polemizovat, protože díky polyteistickému buddhismu se "náš" Bůh stal jen dalším v řadě a Ježíš jakbysmet. Za co můžeme být však vděční, jsou první tibetské slovníky. Přestože se velká část slovní zásoby týká právě evropského křesťanství, lze se z nich dozvědět i obyčejný tibetský jazyk před více jak 200 lety.
Zavítáte-li do čínské provincie Jün-nan, v jejíž severozápadní části žijí Tibeťané, určitě každého překvapí tibetské kláštery s křesťanským křížem. Dodnes se tu Tibeťané považují za křesťany, přestože za svého vůdce označují dalajlamu.

rodina nomádů v Khamu

4. Ne všichni Tibeťané jsou buddhističtí mniši!


Kdyby ano, po jedné generaci by vymřeli. Ne každý buddhista je mnich.

Buddhista je věřící, který žije normální život, věří v mnoho božstev a chodí do kláštera pro radu, když je jeho kráva nemocná. V době nevolnictví v centrálním Tibetu fungovaly obrovské kláštery. O některých z nich se traduje, že mívaly až 10 000 mnichů. Celkem v Tibetu bývalo až 6000 větších či menších klášterů.
Dnes v Tibetu lze vidět kolem tisícovky rekonstruovaných klášterů. Po čínské invazi a různých vládních programech zůstalo v zemi asi kolem deseti nezničených klášterních budov. Ty se během čínské Kulturní revoluce používaly jako sklady, kravíny nebo garáže. Od 80. let žádají přeživší mniši o povolení kláštery opravovat a znovu otevírat. Povolení jsou udělována, ale známé kláštery slouží jako turistické atrakce a malé nikoho nezajímají. Všechny do jednoho mají svoji vlastní policejní stanici - pro bezpečnost! Počty mnichů jsou omezovány a každý klášter má přesně dané podmínky, kolik mnichů může přijmout, věkové hranice žáků, původ studentů, jejich politickou příslušnost a mnoho dalších kritérií.

I dřív, i dnes se drtivá většina tibetského obyvatelstva živí hospodařením. Ať už se jedná o nomády, kteří se starají o dobytek, tak zemědělci, kteří obdělávají pole. Dnes také velká část Tibeťanů žije v městech, kde vlastní restauraci, obchod nebo pronajímají část svého domu jiným podnikatelům. Mladí Tibeťané, kteří měli možnost vystudovat čínskou VŠ, také s velkou pravděpodobností zůstanou ve městech. Až 98% tibetských absolventů VŠ se každoročně stane státním zaměstnancem. Čínská vláda investuje nemalé peníze na "rozvoj" tibetského venkova a na okrajích vesnic i na zelených loukách rostou bytovky jako houby po dešti. Tibeťané se do měst stěhují neradi a domy vlastně ani nejsou pro ně. Jsou určeny čínským přistěhovalcům, kterých od otevření čínské železnice přibývá každým dnem. Už dávno jsou Tibeťané ve své zemi přečísleni čínskými přistěhovalci.

5. Meditujeme doma? Tibeťané nemeditují.


Běžný tibetský nomád, zemědělec, nebo úředník v životě nemeditoval. Meditace je PRACOVNÍ NÁPLŇ MNICHA. U nás meditace zažívá nebývalý rozkvět a medituje každý zaneprázdněný byznysmen, místo toho, aby si ubral práce. Tibeťané nemeditují, v tomto životě nejsou mnichy, aby tato specializovaná cvičení prováděli. Obyčejní "smrtelníci" chodí do kláštera, aby platili mnichům za to, že se pomodlí za smrtelníkovu nemocnou krávu nebo dobrou úrodu. Obyčejný smrtelník nemá čas na jakési meditování. V zimě je třeba zorat, na jaře zaset, v létě vyplet a na podzim sklidit. Mezitím se postarat o dobytek, o dům, o rodinu,…

Kdybychom se do toho ale stejně chtěli zamotat, meditace může být podle Tibeťanů cokoliv. Křesťanská či jiná modlitba, umývání nádobí, žehlení, vytírání podlahy, procházka se psem, houbaření, kreslení, hra na nástroj, štípání dříví. Meditace by v první řadě mělo být zklidnění mysli a koncentrace pozornosti. Stres a nepozornost jsou nemoci evropské společnosti, proto tu pojem meditace nachází uplatnění. Tibet má svůj pomalý denní rytmus, sice pošpiněný politickou situací, ale na zemědělském roce obyčejného smrtelníka se to podepisuje minimálně.

6. Žluklé máslo a jačí máslo


Kráva, která má tele, není s ostatními krávami na pastvinách v horách, ale přes noc bývá doma ve chlévě s teletem. Přes den se pase v okolí vesnice, zatímco její tele čeká doma na zahradě. Ráno a večer se kráva podojí. Mléko se buď použije, nebo přidá do velkého kýble, kde se již několik dní a týdnů hromadí. Ve stínu a při běžné teplotě, která ve dne stoupá a v noci klesá, se z mléka přirozeně stává jogurt. Po nějaké době se "jogurt" přelije do máselnice a umlátí se hrouda másla. Podstatný rozdíl oproti českému máslu je, že v Česku se tradičně máslo dělá pouze ze smetany. Možná i to je jeden z důvodů, proč se nám zdá tibetské máslo žlutější.
Dnes lze i v Tibetu koupit máslo v obchodě, Tibeťané mu přezdívají "elektrické máslo". To proto, že bylo "vyrobeno" v kravíně netradiční cestou. Toto elektrické máslo je stejně bílé, jako to naše české. Odsouzení Tibeťanů, že používají žluklé máslo, není pravdivé. Lidé na celém světě mají snad ještě dost soudnosti, aby zkažené věci nejedli a nepoužívali. Tibetské máslo je žluté již při výrobě. Dnes se skladuje v lednicích nebo dokonce v mrazácích. Používá se denně, především na vaření čaje.

Jačí máslo, jačí sýr, jačí mléko ani jačí jogurt v Tibetu ještě nikdy nikdo neviděl a upřímně doufám, že u toho zůstane. Jak je samec a jako každý jiný savčí samec mléko nemá. Mléko má kráva - jačice - poté, co má tele. Díky tomu, že slovo "jak" pochází z tibetštiny, cizinci si ho při učení jazyka snadno a rychle zapamatují. Dnes a denně se v tibetských restauracích a obchodech opakují situace, kdy turista se základní slovní zásobou objednává k obědu čaj s jačím mlékem nebo jačí jogurt. Servírky naštěstí stále s úsměvem odmítají a nabízí obyčejné kravské produkty.


7. Maso každý den!


Možná přijde někomu logické, že buddhisté nejí maso. Jenže co by jinak v Tibetu jedli?

Je to vysoko, samé hory, neúrodné skály… Na druhou stranu samý jak, samá kráva, ovce a kozy. Tibeťané mají maso každý den. Dokonce i mniši! Tibetská jídla jsou velmi jednoduchá, ne rozmanitá, ale vždy s masem. Člověk musí opravdu nahlas říct, že nechce maso, pokud ho nechce. I tak dostane vývar z kosti. Málokterý Tibeťan jí kuřecí, zaječí a podobné maso z malých živočichů. Důvod je velmi prostý. Když už musíme zabít živého tvora pro náš oběd, utratíme radši jednu duši, velkou krávu, a najíme se z toho všichni a na několik týdnů. Zabíjet denně slepice přijde Tibeťanům jako nejkratší cesta do pekla.
Traduje se, že v Tibetu pouze ve dvou vesnicích loví a pojídají ryby. Vesnice se nachází na břehu řeky Brahmaputry, tibetsky zvané Jarlung Cangpo, takže k rybolovu přímo vybízí. Důvod, proč se na většině míst nejí ryby, je způsob pohřbívání lidí. Když v Tibetu zemřete, máte několik možností. Buď vás rozsekají a dají sežrat supům, nebo vás rozsekají a hodí do řeky, kde vás sežerou ryby. Anebo vás spálí. Podle tradice se spalují pouze vysoce postavení mniši nebo malé děti, které ještě nemají hřích. V jiných částech Tibetu se děti pohřbívají do země, ze stejného důvodu. My ostatní hříšníci po smrti máme šanci vykonat ještě jeden dobrý skutek a nakrmit svým hříšným masem havěť. Příště, až budete v Tibetu, pozor na rybí maso, ať z vás nejsou kanibalové.

V Tibetu má většina tradic dvě vysvětlení. Jedno s bönistickým podtextem a druhé velmi pragmatické. Například, proč se nepohřbívá do země? Země je přeci posvátná a z úcty se do ní nekope. Na druhou stranu, země v Tibetu bývá většinou zamrzlá nebo kamenitá a nikdo by se hluboko nedokopal.

8. Tantra a Kniha mrtvých


Procházím českou metropolí a opět vidím reklamu výuky Tantry na každém sloupu.

Na výuce jsem nebyla, ani doma nemám žádného guru. O Tantře obyčejný Tibeťan v životě snad ani neuslyší. Je to speciální učení, kterému se věnují mniši po dlouhém předchozím studiu. V případě, že se student chce tomuto odvětví nauky věnovat, musí již mít za sebou roky základního mnišského výcviku. Aby pronikl aspoň k základům Tantry, bude potřeba dalších mnoho let pilného studia. Na Západě se víkendové semináře Tantry staly velmi populární, ale nedokážu si představit, jak hluboko lze za těch 48 hodin proniknout. Samozřejmě Tantra není součást pouze tibetského buddhismu, ale i buddhismu v Indii a jiných místech. Možná tamní tantra umožňuje víkendovou výuku nebo večerní semináře.

Kniha mrtvých vyšla v češtině před několika lety, dokonce jsem viděla i dvojjazyčnou verzi. V Tibetu tato kniha není moc známá, v běžných domácnostech na ni nenarazíte. Lidé v Tibetu nemají panickou hrůzu ze smrti, smrt ani není společenským tabu. Staří lidé umírají, aby se znovu narodili. Blíží-li se váš věk k šedesátce, začnete při návštěvě kláštera "objednávat" u mnichů modlitby, které vás připraví na odchod. Mniši čtou z Knihy mrtvých. Vy sami modlitbám vůbec nemusíte být přítomni. Můžete také mnichy pozvat domů a dát jim stejný úkol. Oni budou celý den sedět v domě a číst texty, zatímco vy se budete věnovat běžným každodenním pracem.

9. Tibetské zpívající mísy


Tibetské zpívající mísy nikdo v Tibetu nezná.

Kam mé znalosti sahají, "zpívající" mísy se používají v Nepálu a odtud se také šíří do světa s trochu zavádějícím názvem. Tibet se asi lépe prodává, než Nepál. Tibetští mniši v klášterech používají bubny, různě dlouhé trumpety a svůj hlas. V případě, že si mnicha pozvete na modlení domů, nepoužívá nic nebo zvonek. Sedí a modlí se. Dnes si samozřejmě v nestřežených chvílích hraje s telefonem nebo kouká z okna a poslouchá rozhovory na dvoře.

10. Tibetština není čínština


Mnoho lidí se mě ptá, zda je tibetština odlišná od čínštiny. Ano, jedná se o dva naprosto rozdílné jazyky!

Tibetský jazyk nemá například tolik tónů, jako čínština, základní gramatika je zcela odlišná a písmo taktéž. Tibetské písmo, tak, jak ho známe do dnešní podoby, "vynalezl" Thönmi Sambhota. Kolem 7. století ho tehdejší král Songcän Gampo poslal do Indie na studia a Sambhota později na základě sanskrtu a dalších abeced sestavil tibetskou, která má přesně 30 písmen. Oproti čínštině s tisíci znaky se tedy alespoň psaní učí rychleji. Tibetština, ač dnes ve velmi nevýhodné pozici, si stále uchovává množství dialektů, z nichž většina nemá psaná pravidla, a proto je pravděpodobně čeká brzký zánik. V indickém exilu se stanovil jakýsi oficiální dialekt tibetštiny, kterým se dnes v exilových školách vyučuje. Uvnitř Tibetu učitelé používají při hodinách své vlastní nářečí, zároveň oficiálních hodin tibetského jazyka ze zákona ubývá. Tibetské písmo se kromě Tibetu také používá v Bhútánu a mluvený jazyk by se dal považovat i za nářečí tibetštiny. Pesimistické názory, že tibetština brzy bude mrtvým jazykem, tak nachází alespoň malou útěchu v podobě tohoto posledního nezkaženého ráje na zemi.